Život jde dál

Život a smrt. Lidé se rodí, lidé umírají. Stále dokola už statisíce let. Běžný koloběh života, který není nic neobvyklého. Prostě to tak je. Jenže když se ta smrt začne týkat i vás, pohled na tenhle každodenní a přirozený koloběh se vám trochu změní.

Kdo mě zná, ví, že květen je pro mě trochu temným časem. Ačkoliv příchod jara miluju a těším se na něj každý rok, už dva roky je pro mě ale toto jinak energií a radostí nabyté období ještě navíc opředeno černým hávem.

Právě v květnu před dvěma lety mi zemřela mamka. Celá tahle kapitola mého života je velice smutná a bolestivá. Nenávratná ztráta, která nikdy nepřebolí (teď už vím, že ne). Ale zároveň je to životní zlom, který mi ukázal velké množství lásky, moudra a jiných důležitých prozření, které si v sobě ponesu celý život.

Teď chci ale psát o tom, jaké to je jít dál.

Člověk musí mít sílu a především důvod jít.

Když jsem se jakštakš vzpamatovala z šoku, z té nejsilnější bolesti, začala jsem hledět vpřed. Jak jsem byla vděčná za mého manžela a děti! To oni byli tím, co mě rozptýlilo a nedalo mi tolik prostoru přemýšlet, přemílat, litovat, tápat, ptát se proč.

Jak se říká:

Sdílená radost, dvojitá radost. Sdílené neštěstí, poloviční neštěstí.

Platí to!

Tak jestli vás něco trápí, sdílejte. S kýmkoliv, jakkoliv, ale nebuďte na to sami. Svěřte se manželovi, zavolejte kamarádce, napište vše do dopisu a pak ho třeba spalte, vyhledejte terapeuta, vygooglete si nějakou anonymní poradnu, křičte, plačte, bouchejte, čmárejte,…prostě cokoliv. Jen si tu bolest nenechte v sobě. Protože ona nezmizí, ona tam zůstane, postupně se bude zvětšovat bude vás trápit, až jednou vyplave na povrch. Věřte mi. Vždycky je cesta!

Když mamka zemřela, myslela jsem si, že nejhorší budou první týdny, měsíce. To jsem se ovšem spletla.

V tu chvíli člověk prožívá šok a velmi silnou bolest a hledá způsoby, jak se neutopit v slzách a jak žít dál s obrovskou dírou v srdci. Možná to zní smutně, ale ono vás to vlastně zaměstná.
Jenže po pár měsících přichází mnohem větší bolest. Způsobuje jí totiž fakt, že se vrátíte zpět do vašeho klasického života a vidíte, kde všude ten člověk není, a uvědomujete si, že už nikdy nebude. A díra v srdci se zvětšuje.

Už se nebude opalovat na sluníčku. Už nám nekoupí chleba, ačkoliv jsem jí říkala, že ho opravdu nepotřebujeme. Už nebudeme společně koukat na Stardance. Už nepojedeme na nákupy oblečení. Už neuvaří tu skvělou polévku, kterou miluju od dětství. Už si nepochová mou třetí dcerku. Už mi nebude radit ve věcech, ve kterých jsem její radu nechtěla. Už mě nepohladí. Už mi nezavolá a nezeptá se, jak se máme…takhle bych mohla pokračovat dál a dál.

Jsou to stovky a stovky vět, gest, reakcí, návyků, věcí, které už nikdy neuvidím, neuslyším, nezažiju. Některé z nich jsem měla tak ráda, jiné mi zase lezly na nervy, ale byla to ona. Všechno bylo tak samozřejmé, všední, nijak zvláštní. Co bych teď dala za to, abychom to mohly prožívat dál. Najednou není nic.

Zbudou jen vzpomínky
Ty se ale vytrácí. Myslím, že nezmiznou úplně, člověk si je chce uchovat. Ale tak trochu slábnou, zjemňují se, zprůhledňují. Jak se říká: Sejde z očí, sejde z mysli. Bohužel to platí i o lidech, kteří nás opustili. Nikdy na ně nezapomeneme, to je jasné, ale jsou nám dál a dál.

Připomínají nám je předměty, místa a zážitky, které k nim tak neodmyslitelně patří. Jenže i ty se začaly měnit nebo jsou pryč. Její oblečení, kosmetika, doklady, stůl, nádobí, kolo, kabelky. Místo, kde si ráda četla. Lehátko, na němž ráda ležela. Dům, ve kterém jsme mnoho let žili jako rodina a vždy to byl můj domov. Už najednou není. Vše se mění, život jde dál, ale jsou to pro mě rány do už tak velmi bolavého srdce.

Já vím, život jde dál. A je to dobře. Když ale píšu právě tyhle řádky, uvědomuji si, že já zatím umím žít dál jen tak polovičatě. Mám se vším spojené tak silné emoce. Je to všechno tak citlivé, bolavé, zraňující. Zatím jen umím unést smutek, ačkoliv z toho někdy padám k zemi. Žiju něco, co žít nechci a nemůžu to změnit.

Každý den je jiný. Silný smutek a pláč střídá radostný pocit tvořený vzpomínkami, které teď pro mě mají hodnotu zlata. A (bohužel) nemohu dělat nic jiného, než čerpat z této zkušenosti, která mi ukazuje, jak krásné je žít v souladu sám se sebou, být šťastný, nelpět na věcech, ale pečovat o vztahy s těmi, kteří za to stojí a poslouchat hlas svého srdce.

FB: facebook.com/vydesena.matka/
IG: instagram.com/vydesena_matka/

Nela Šulcová
Se svými dětmi trávím v podstatě veškerý čas, proto hledám způsoby, jak si rodičovskou dovolenou užít. Svým příběhem inspiruji rodiče, jak si mateřství užít s lehkostí, humorem, jak při něm neztratit sám sebe a neskončit z něj v blázinci. Více o mém příběhu se dozvíte tady >>. Jsem autorkou ebooku Připravte se na příchod dalšího dítěte s úsměvem, ve kterém najdete desítky tipů a nápadů, díky kterým zvládnete příchod dalšího člena rodiny a pomůžete vašim dětem vytvořit si láskyplný sourozenecký vztah. Pro všechny rodiče jsem napsala ebook 10 masážních technik pro rychlé uzdravení dětí, ve kterém se naučíte úžasné metody, které pomohou vašim dětem být fit po celý rok. Články nejen na mateřská témata si můžete pravidelně číst na blogu Vyděšená matka. Budu moc ráda, když se připojíte k ostatním rodičům na facebookových stránkách Vyděšené matky nebo na Instagramu.
Komentáře