Občas bych ta zlatíčka roztrhla vejpůl

Děti jsou pro nás darem.
Musíme je plně respektovat.
Dítě je náš učitel.
Dítě je moudré, přesně ví, co a proč dělá.
Dítě je zázrak.

Také máte pocit, že s podobnými poučkami se v posledních letech roztrhl pytel? Ze všech stran jsou rodiče informováni o tom, že děti jsou báječné, moudré, zvídavé, laskavé, prostě nejlepší.

Ale!

Už méně se píše o tom, že nám taky dokážou pěkně zavařit a lézt na nervy. Že to jsou mimo jiné talenty na zkoušení rodičovských nervů. Co když zrovna necítíme, jak úžasné naše dítko je a máme chuť to dokonalé stvoření spíš roztrhnout vejpůl?

Volíme si cesty

Jsem moc ráda, že se pohled na výchovu mění. Výchovné praktiky z dob minulých mi nejsou blízké, ba naopak. Je skvělé, že se od nich pomalu upouští.
Nevidím smysl v tom uštědřit dítěti výchovný pohlavek za to, že se ještě neobléklo. Když nám dítě zalže, výpraskem na zadek nepochopí, proč je lepší nelhat. Křik a výhružky mu nedovolí pocítit a porozumět naší lítost nad tím, že nám rozbilo oblíbený hrnek.

Takovými výchovnými způsoby v dítěti pouze roste strach na místě, kde by měla být především jistota a bezpečí. A to nepřinese nic dobrého. Podle mě to napáchá velkou škodu a naprosto se mine účinkem. Rodič je naštvaný (slušně řečeno), vystrašené dítě moc nerozumí, co se vlastně stalo a problém, který se mezi nimi objevil, se za pár dní bude opakovat, protože ho vlastně vůbec nevyřešili.

Já osobně jsem toho názoru, že je správné založit vztah s dítětem na VZÁJEMNÉM respektu. My respektovat jeho, ale také ho svým chováním učit, aby respektovalo ono nás.
Vždyť je to člověk úplně stejně jako my. Jen hold o metr menší, no. Ale prožívá úplně to stejné. Má stejné emoce jako my. Stejné touhy, přání, zvědavost, přemýšlí nad situacemi jako my. Prostě je to člověk.

A tak jako my toužíme, aby nás náš partner miloval takové, jací jsme, aby se mu líbilo, co děláme, aby si s námi povídal, aby se zajímal o naše názory, aby s námi trávil čas, aby s námi jednal laskavě, tak naprosto totožně po tom touží naše děti. Normálně a přirozeně.

Takže ano, ta masírka o tom, jak dokonalé děti jsou, je užitečná, protože nás nutí přemýšlet a upravovat směr zajetým kolejím. Je prima, že se výchovné trendy vyvíjí, že hledáme stále lepší způsoby a už víme, že se na dítě a rodinu jako takovou dá pohlížet z různých směrů.

Ale je potřeba také mluvit o tom, že nás prostě někdy fakt štvou. A hodně!
Že víme, že jsou báječné, že je milujeme z celého srdce, ale občas je nemůžeme vystát. Během ponorky, která doma čas od času nastane, může být těžké zase zaplout zpět do klidných vod mateřské pohody.

Mé osobní výzvy

Moje starší dcerka, čtyřletá Eminka, je velmi přemýšlivá a zvídavá holčička. Všechno ji zajímá, všemu chce do detailu rozumět. V hlavě jí to vždycky šrotuje, že téměř vidíte, jak se jí z ní kouří, když nad něčím dumá.
Věci, nápady a myšlenky zkoumá ze všech stran a hledá to nejlepší řešení. Jelikož to dělá manžel i já, není moc divu, že i naše holčička. Někdy bychom potřebovali tolik nepřemýšlet, nedávat věcem tak velkou váhu a prostě jen tak s lehkostí rozhodnout.

Všechno to chápu a jsem za to velmi ráda. Jenže to sebou přináší neustálé otázky a vysvětlování. A v případě Eminky i opakování. Naučila se totiž snad na všechno, co řeknu, reagovat „Co?“ i ve chvíli, kdy velmi dobře slyšela a rozuměla. A aby toho nebylo málo, na všechno se ptá minimálně třikrát. Zeptá se, odpovím jí, zeptá se znovu, odpovím a za pár vteřin stejná otázka.

Jako ráda bych to dala, fakt jo, ale v posledních týdnech z toho opravdu už šílím. Mám nervy, nebaví mě to a jsem na ní protivná. Od rána do večera mluví a mluví a tu pusu prostě nezavře. Do toho se začíná velmi vehementně o svou dávku pozornosti hlásit i rok a půl stará Lenička. A já nezvládám, když po mě ve stejný okamžik něco chce více lidí.
Slovy mé neteře z doby, když jí byly přibližně dva roky:

Nemám chvíli klid.

To je pro mě osobně nejhorší. Protože je to každý den od rána do večera. To si vždycky řeknu:

Tak, dneska se nebudu stresovat, dopřeju sobě i holkám prostor, budu trpělivá, zvládnu to.

No, jenže při osmdesáté třetí otázce půl hodiny po probuzení už zase pomalu začínám vidět rudě.

Když si plánuju

Ještě horší je to ve chvíli, kdy chci udělat nějakou práci. Ať už v domácnosti, na blogu nebo pomoc s něčím manželovi. Jakmile mám očekávání, co všechno určitě zvládnu, neudělám nic, protože ti dva malí ďáblové (ehm, co to říkám, vlastně andílci) mě prostě zkouší nebo co a já tu zkoušku trpělivosti často prohrávám.

Já mám nervy, protože nemůžu pracovat a holky mají nervy, protože se jim nevěnuju.

A moje mnohokrát osvědčená zkušenost, že se houby stane, když práci odložím, protože se na ní najde čas jindy, vůbec v tu chvíli nehraje roli. Stejně je někdy fuška si to v té hlavě srovnat. Podlehnu svému vlastnímu tlaku a vztekám se tady.

Nový sourozenec

Další situace, kdy jsem Eminku chtěla nejlépe vystřelit na Měsíc, bylo, když se narodila Léňa. Jednalo se o nestandardní situaci, přeci jen se vám nerodí dítě každý den (díky bohu), ale těžké to je a třeba to zrovna také tak máte.

První tři týdny pro mě byly naprostým zemětřesením. Dítě, které do té doby pro mě opravdu bylo naprosto dokonalé, a náš společně trávený čas doma byl prostě bezchybný, mi lezlo krkem.

Bylo tu totiž malé miminko, které jsem toužila poznat. Bylo to něco nového, zajímavého, vzrušujícího, co ve mně probouzelo hromadu nové lásky. A mně v tu chvíli doslova obtěžovaly neustálé požadavky mé starší dcerky. Nepoznávala jsem samu sebe. Naštěstí krize záhy skončila a my zase najely do celkem klidného režimu.

Jasně že naše děti jsou úžasné. O tom není pochyb. Je krásné nastoupit na cestu partnerství a respektu vůči sobě navzájem. Nezlomit v nich tu křehkost, čistotu a klidnou mysl. Poskytnout jim prostor a bezpečné zázemí, aby se mohly plně otevřít a ukázat světu. Láskyplně a vědomě je vlastním příkladem učit, že naše hranice přirozeně končí tam, kde začínají hranice druhého.

Tímhle článkem chci jen poukázat na to, že i ve vztahu s dětmi se můžou objevit pády. Že ne každý den se povede. Že i ta zlatíčka nám občas mohou drásat nervy. Tak jako v každém jiném vztahu. Navíc, když jsou ještě malé a my jsme s nimi doma na mateřské, společný prostor občas bývá těsný a atmosféra může zhoustnout rychleji.

Kdybyste chtěli pro dobu krize nějakou fajn inspiraci, mrkněte na tipy, jak v domácím prostředí děti zabavit. A k tomu spoustu nápadů, jak si můžeme udělat radost my maminky.

Je super se k nepříjemnému výbuchu postavit čelem a uznat svou chybu. Nedělat jako že se nic nestalo nebo že můj vztek nevadí, protože to je jen dítě. Je to člověk, který touží po slušném zacházení stejně jako my. Beru to ale jako přirozený vývoj vztahu.

Tak jestli vás ta vaše děťátka taky občas vytočí, nejste v tom sama. Jsme aspoň dvě.

FB: facebook.com/vydesena.matka
IG: instagram.com/vydesena_matka

Nela Šulcová
Se svými dětmi trávím v podstatě veškerý čas, proto hledám způsoby, jak si rodičovskou dovolenou užít. Svým příběhem inspiruji rodiče, jak si mateřství užít s lehkostí, humorem, jak při něm neztratit sám sebe a neskončit z něj v blázinci. Více o mém příběhu se dozvíte tady >>. Jsem autorkou ebooku Připravte se na příchod dalšího dítěte s úsměvem, ve kterém najdete desítky tipů a nápadů, díky kterým zvládnete příchod dalšího člena rodiny a pomůžete vašim dětem vytvořit si láskyplný sourozenecký vztah. Pro všechny rodiče jsem napsala ebook 10 masážních technik pro rychlé uzdravení dětí, ve kterém se naučíte úžasné metody, které pomohou vašim dětem být fit po celý rok. Články nejen na mateřská témata si můžete pravidelně číst na blogu Vyděšená matka. Budu moc ráda, když se připojíte k ostatním rodičům na facebookových stránkách Vyděšené matky nebo na Instagramu.
Komentáře