Smrt není jen černá

Dny jdou jeden za druhým a já v každém z nich přemýšlím o smrti. Může se to zdát jako potrhlé, negativní, nevhodné nebo snad špatné – myslet na smrt – kdo by to dobrovolně dělal.
Ale mě fascinuje. Netušila bych, jak velmi mě bude tohle téma lákat. Ráda se totiž zamýšlím nad tím, jakými způsoby na ní lze nahlížet.

Usuzuji, že první myšlenky téměř u každého z nás, když se řekne „smrt“, jsou právě ty negativní – smutek, ztráta, bolest, beznaděj, černá, temno, strach. Něco, na co člověk přirozeně myslet asi moc nechce.

Taky jsem to tak měla. Jenže pak jsem se se smrtí seznámila trochu blíže a náš vztah se změnil.

Zjistila jsem, že pro mě je smrt černobílá. Není to jen beznaděj, ukrývá se v ní i naděje na lepší zítřky.

Když jsem se dozvěděla, že k nám smrt přišla na návštěvu a bude s námi nějaký čas pobývat, ochromil mě silný strach. Pocit, že se bude dít něco, co nemůžu ovlivnit do takové míry, do jaké bych chtěla. Černo.

Jenže po nějaké době jsem tu myšlenku přijala. Ok, tak jo, buď tu s námi a ukaž nám, co nám ukázat máš. My jsme připraveni a pozorně nasloucháme, sledujeme. A přišla vděčnost.

Cítila jsem upřímnou vděčnost za tuhle zkušenost a těšila se, co nám sdělí, ukáže a kam nás zavede. Životní zkoušky, především ty na první pohled negativní, nás přimějí se zastavit, přemýšlet, utřídí naše myšlenky, ukážou nám to, co jsme dosud třeba ani neviděli nebo vidět nechtěli. Dostaneme se díky nim až na dřeň. A pak vstaneme. Silnější, moudřejší. A to jsou přece úžasné dary. Bílo.

A pak přišel ten okamžik, kdy jsme si museli přiznat, že se opravdu blíží konec. Přicházel pomalu, den za dnem. Je to prostě tak, mamka opravdu umírá. Člověk si to nechce přiznat, nechce to připustit. Černo.

A přišel konec.

„Nelinko, tak mamina v noci umřela.“ volal mi taťka.

Černo před očima, totálně prázdná hlava, slzy v očích, třes po celém těle, husí kůže.

V tu chvíli jsem nevěděla, co dělat dřív. Jestli brečet a křičet bolestí nebo jen tak nechat stékat slzy a být vděčná, že už je na cestě k nalezení klidu a že už necítí bolesti, které měla několik měsíců. Bolelo mě u srdce ji dennodenně vidět, jak trpí, jak jí to bolí, jak už nemůže, jak slábne. Když jsem se po tomhle dozvěděla, že všechno ustalo, už jí nic nebolí, že nastalo ticho, byla jsem na jednu stranu upřímně ráda.

To byl její fyzický konec. Ale jsem přesvědčená, že její duše žije dál. Prosila jsem mamku, aby za mnou někdy přišla. Tak snad přijde. Pozorně sleduju každou stopu, která by mě k ní přivedla (nebo mamku přivedla ke mně).

Dokonce cítím, že díky těm intenzivním okamžikům spojených s umíráním, které jsme spolu ke konci prožily, jsme si teď zase o kus blíž. I když už jinak než doposud.

Po opadnutí silných emocí, po zklidnění situace v okolí, po najetí do starého režimu, se mi svět zbarvil zase do bíla. Opět jsem nastoupila na cestu víry a důvěry v život. Velmi ráda se myšlenkami toulám v minulosti a vzpomínám na společné zážitky, na její slova a na to, co měla ráda.

Musím se ale přiznat, že poslední dny jsou spíše šedé. Strašně moc mi chybí fyzicky. Její přítomnost. Teď právě přicházejí ty okamžiky (a myslím, že to ještě nějakou dobu potrvá), kterých si člověk předtím ani nevšiml, kdy vám najednou dochází, že už je to takhle napořád.

Třeba si jedu k našim pro petržel a normálně by mamka ležela na terase a opalovala se, ale není tam. Určitě bych jí vyprávěla (a ona by velmi ráda poslouchala) o tom, jak jsem potkala kamarády z dětství, jenže ona už vedle mě na gauči nesedí. Už jí nemůžu poslat video s Eminkou, jak zpívá písničku tou svou legrační angličtinou.

Jsou to drobnosti, které se nezdály zase až tak důležité, ale teď vidím, že to je právě to, kdy mi chybí nejvíc. Nenápadné situace, které byly našimi radostmi, vytvářely náš vztah, komunikaci, náš společný život.

Asi před dvěma týdny se u nás na terase objevila kočka. Kde se vzala, tu se vzala. Nikdy předtím jsme ji tu neviděli, nekrmili jsme ji, nehladili. A ona tu je den co den. Vybrala si okno u dětského pokoje, často se tam vyhřívá na sluníčku.

Eminka za mnou jednou ráno přiběhla a ptá se mě, proč tam ta kočka zase je.

„Emí, já nevím, proč si nás vybrala a takhle se u nás usadila.“

A v další vteřině mě napadlo, jestli to náhodou není babička. U pokoje vnoučátek, na sluníčku – to sedí. Ptala jsem se, ale neodpověděla. Tak uvidíme, ale líbí se mi v to věřit.

facebook.com/vydesena.matka/

Nela Šulcová
Se svými dětmi trávím v podstatě veškerý čas, proto hledám způsoby, jak si rodičovskou dovolenou užít. Svým příběhem inspiruji rodiče, jak si mateřství užít s lehkostí, humorem, jak při něm neztratit sám sebe a neskončit z něj v blázinci. Více o mém příběhu se dozvíte tady >>. Jsem autorkou ebooku Připravte se na příchod dalšího dítěte s úsměvem, ve kterém najdete desítky tipů a nápadů, díky kterým zvládnete příchod dalšího člena rodiny a pomůžete vašim dětem vytvořit si láskyplný sourozenecký vztah. Pro všechny rodiče jsem napsala ebook 10 masážních technik pro rychlé uzdravení dětí, ve kterém se naučíte úžasné metody, které pomohou vašim dětem být fit po celý rok. Články nejen na mateřská témata si můžete pravidelně číst na blogu Vyděšená matka. Budu moc ráda, když se připojíte k ostatním rodičům na facebookových stránkách Vyděšené matky nebo na Instagramu.
Komentáře