Role prvorozeného

Kdysi jsem v nějakém článku četla zamyšlení o povaze člověka podle toho, kolikátý v pořadí se narodil. Uváděli příklad tří sourozenců s tím, že:

  1. Prvorozený je zaměřený na výkon. Je ambiciózní, je pro něj důležité jeho postavení ve společnosti a v zaměstnání. Touží po úspěchu a uznání. Zkouší nové dovednosti a není spokojen, dokud si vše perfektně neosvojí. Chce být lidmi kolem sebe vnímán jako úspěšný, inteligentní, pracovitý, zručný.
  2. Druhorozený se stále hledá někde mezi, motá se od jednoho k druhému, neví, kudy kam. Není ukotven, jistý sám sebou. Stále hledá podstatu své duše, hloubá o svých myšlenkách a o své roli v životě. Dumá nad zákonitostmi světa a vesmíru. Vše stále obrací z jedné strany na druhou. Je tichý, zádumčivý, vnořený do svého nitra.
  3. Třetí v pořadí je prý bohém. Volnomyšlenkářský, svobodný, nenechá se odbýt, nad mnohým mávne rukou, nepřipouští si negativní myšlenky ani problémy, natož aby ztrácel čas zdlouhavým rozmýšlením a rozjímáním. Chce poznávat svět a lidi kolem sebe. Je otevřený, zábavný, je všude vidět, všude slyšet, pokaždé středem pozornosti (ale ne plánovitě), zapovídá se s každým.

Tahle myšlenka mě zaujala, pamatuji si jí dodnes. Zatím takovou zkušenost nemám. Navíc je asi jasné, že toto není univerzální pravidlo, které jistojistě platí u všech. Ale co už jsem měla možnost zjistit je fakt, že pořadí, ve kterém se narodíme, nás skutečně ovlivní. Vidím to na svých dcerkách a sama na sobě v roli matky.

Spousta rodičů věří, že své děti vychovává stejně. Stejně je milují, stejně se o ně starají, dávají jim stejnou pozornost a péči, platí pro všechny stejná pravidla.

To možná ano, ale je tu jedna věc, která není stejná a která asi nejvíc ze všeho naše děti ovlivňuje. A tou věcí je povaha rodiče.

Od doby, kdy jsme rodiče, ucházíme každý, každičký den alespoň pár malých kroků na své cestě. Asi každý z nás potvrdí, že se cítí úplně jinak teď, než třeba v době, kdy prvorozenému byl půlrok. Jasně, že jo. Získali jsme nové zkušenosti, často i nová přesvědčení, nové názory, myšlenky, cíle. Jsme prostě jiní a (nejen) to se promítá do naší výchovy.

Velmi často samu sebe nachytám nad porovnáváním stejných období u svých holčiček. A je tedy velký rozdíl mezi mým přístupem nyní, když je druhorozené Leničce téměř rok a půl a dobou, kdy byl rok a půl její starší ségře Emince.

Tenkrát, když jsem byla maminkou poprvé, jsem se nechala strhnout tlakem a představou naší společnosti o tom, jaké matky a děti mají být. Protože jsem nevěděla, jak jinak. Tohle je nám předkládáno jako vzor, tak to většina tak dělá.
Neměla jsem žádnou zkušenost, tak jsem šla prošlápnutou cestičkou. A až na té cestě jsem si uvědomila, že to není moje cesta. Je cizí. Já s ní nesouhlasím ve všem, není mi přirozená. A tak jsem si našla svou cestu, která je občas klikatá, tu a tam se objeví nějaký výmol nebo náročný kopec, občas nevím, kudy jít, ale takové překážky na každou cestu prostě patří.

  • Takže jsem neustále googlila, jak má vypadat dítě v jejím věku – kolik má vážit, měřit, jak má být obratná, jaké má mít sociální schopnosti, jak má reagovat na okolí, co všechno už má říkat, kolik toho má sníst, vypít, jak dlouho má spát, jak často má kakat.
    Teď už své děti nepotřebuju nacpat do nějaké škatulky. Vyloženě se mi to příčí. Každý jsme jiný, včetně dětí, a to by měl každý z nás plně respektovat.
  • Byly jsme spolu téměř nepřetržitě, každou minutu našeho společného času – když jsem vařila, prala, žehlila, dělala si nehty, šla na procházku, vysávala, povídala si s manželem, jedla, byla na záchodě, telefonovala. Prostě pořád.
    Teď už chci i čas bez dětí. Čas jenom sama pro sebe.
  • Snažila jsem se vyřešit každý její pláč a neštěstí.
    Teď už vím, že jakékoliv emoce do života patří a nechci je schovávat nebo před nimi zavírat dveře. Přijímám je, beru je jako součást každodennosti. Nejen radost, ochotu, velkorysost, ale i ten vztek, křik, zlost. Vím, že když má moje dítě nějaký problém, je to JEHO problém, není mou povinností ho vyřešit. To samozřejmě neznamená, že ho v tom nechám plácat a jsem k němu lhostejná.
    Jen už mi na bedrech nevisí ten obří balvan, že jsem strašná matka, protože moje dítě je zrovna naštvané, nešťastné, křičí, bulí nebo se vzteká. Už vím, že to nemusím honem honem nějak vyřešit, aby byl klid. A přitom jsem z toho tak zoufalá, že bych nejradši řvala s ním.
    Snažím se tomu šílenému tlaku okolí odolávat, nenechat ho na sebe působit.
  • Snažila jsem se ji co nejvíce rozvíjet. Pořád jsem na ní mluvila, vyprávěla, četla. Chodily jsme na kroužky (plavat, cvičit, zpívat), do společnosti, mezi jiné děti, na hřiště, do herniček. Abych ji o něco neošidila, aby měla dostatek okolních vjemů a zážitků, aby se správně vyvíjela“.
    Teď už vím, že nic z toho není potřeba a dítě bude i tak úplně v pohodě.
  • Hrála jsem si s ní přesně tak, jak ona chtěla, i když mě to mnohdy fakt nebavilo. Aby byla šťastná, aby věřila ve svůj názor a věděla, že by její názor měl být slyšet.
    Teď už vím, že i můj názor je stejně důležitý.
  • Učila ji zvuky zvířat, barvy, malovat, oblékat, čůrat, stavět kostky, lego, puzzle, doplňovačky, písničky, slušná slova, kamarádit se a já nevím, co všechno ještě.
    Teď už vím, že si na všechno, o co bude stát, přijde sama. A to je pro mě mnohem víc než uměle vytvořený zájem bez ohledu na touhy dítěte. 

Všechno jsem ale dělala přirozeně. Neměla jsem v sobě pocit tlaku. Nic z toho jsem nedělala s cílem jakési správné výchovy, s touhou vychovat takové a makové dítě.

Ale bylo to tam. Skrytě. Tichý, ale výrazný vykřičník v mé hlavě, jaká bych měla být já a jaká by měla být Eminka.

Měla jsem jen ji, byla jsem šťastná, prožívala mateřství, na které jsem se celý život těšila. Bylo pro mě prostě přirozené, že zaplnila téměř všechen můj čas a pozornost ona, že jsem se zajímala, jestli je v pořádku a vyvíjí se správně, že jsme společně hledaly různé formy zábavy a trávení volného času.

Právě tím, že byla prvorozená, že jsem neměla žádné zkušenosti a měla jsem spoustu času se zaobírat jenom Eminkou, jsem ji nevědomky postavila na jakýsi piedestal, který je ale pěkně zrádný.

Je totiž postaven z velkých očekávání od sebe sama a od vlastního dítěte.

Aby byla zdravá, aby byla šťastná, usmívala se, byla spokojená, neměla žádné problémy, uměla brzy chodit, mluvit, jíst sama, poznala zvířátka, řekla barvičku, ukázala jak je veliká, postavila věž, uměla plavat, zpívat, tancovat, byla potichu, když se to žádá, vyprávěla, když si to okolí přeje, vypadala upraveně,…tlak, tlak, tlak.

V dobré víře jsem se urputně snažila pro ni dělat maximum. Den co den jsem se honila za vším, co jsem považovala za správné. Přiznávám, že ve chvíli, kdy se něco nepodařilo dle očekávání (nechtěla plavat, nechtěla se nahlas představit cizím lidem, nevzpomněla si na barvu obdélníčku), se ve mě zase objevil ten nepříjemný pocit. To očekávání, že ostatní očekávají.

Šup…a piedestal je zase o kus výš. A s ním i v dítěti zakořeněná honba za výsledky, myšlenka, že musí pořád jenom něco dokazovat, že nejlepší je dělat to, co žádají ostatní.

Často nepřiznané a skryté prokletí prvorozeného.

A nyní ve čtyřech letech? Jo, je to tam. Chce být první, všechno vidět, všemu rozumět, vyhrát, když jí něco nejde, rozčiluje se a fakt je z toho nešťastná, ke všemu mě potřebuje.
Nepohlížím na to negativně, líbí se mi představa její cílevědomosti, touhy objevovat, být úspěšná. Ale teď už vím, že to je jen moje představa. Ona může být úplně jiná. A nebo taky ne. Nyní už mi je to ale JEDNO. Ať je jaká chce. Miluju ji takovou, jaká je. Snažím se jí učit, že na názoru druhých (přiznejme si to – ani rodičů) svět nestojí. Že důležité je to, co cítí ona sama. Že by především měla být šťastná a spokojená sama se sebou.

Pro představu – teď s Léňou to mám tak, že k ní přijdu, když už fakt dlouho brečí a hraju si s ní, jen když mám chuť.
Jasně, legrace a zjednodušení, ale podstata je taková. Ani teď s Leničkou nedělám nic účelově, aby…. Ale už jsem jiná, mám nějaké ty zkušenosti a méně času, což se promítá do našeho každodenního života.
Abych ale nevypadala jako matka, co se nestará o chudáka dítě, tak si můžete přečíst a hodně se inspirovat v tomhle ebooku, kde podrobně píšu, jak jsem sebe a Eminku během druhého těhotenství připravovala na druhou dcerku a jak se nám to povedlo.

A je mi jasné, že za pár let bych mohla psát podobný článek a že by byl zase úplně jiný. Že budu na svět pohlížet zase o trochu jinak, že já budu trochu jiná. Jako žena, jako máma.

Z toho všeho mi vyplývá, že nejlepší je nechat všechno být a jen tak plynout. Zbytečně neřešit, nedělat vše s nějakým záměrem, nehledět pořád jen před sebe, dosáhnout nějakého cíle.
To, co je pro jiné fajn, přeci neznamená, že i pro mě. Může být. Ale nemusí. Přijde mi to jako obrovské plýtvání časem. Stále dumáme, jací bychom měli být.

Proč?
Pro koho?

Žijeme jednou, tak proč se honit za tím, jaké by nás chtělo okolí. Je to náš (JENOM NÁŠ) život. Nikdo by nám neměl určovat, co je pro nás správné. Neměli bychom to jiným dovolit. Protože není žádný univerzální manuál. Každý máme v srdci zapsaný svůj příběh, každý máme své hodnoty a potřeby.

Místo toho se učím vnímat, co je teď. Prostě žít jednoduše, s lehkostí a přirozeně. Vnímat samu sebe a to, po čem zrovna toužím, co mám chuť dělat či nedělat a ukázat to světu. Ať si s tím poradí, jak chce. Splnit si svá přání, žít s radostí, přijmout své nedokonalosti a milovat samu sebe i s tím negativním.

A nenechat se hnát tam, kde být nechci. Ať už svým vlastním očekáváním, tlakem rodiny, společnosti na to, jací bychom měli jako rodiče být nebo jaké bychom měli mít děti.
Utišit v sobě takové to očekávání, že ostatní od nás očekávají. Možná jo, možná ne. Ale to je jejich věc, jejich rozhodnutí. Ne moje. Žít s lehkostí a tak, jak si právě přejeme. A ty naše děti se k nám přidají.

To je, myslím, to nejlepší, co jim můžeme předat – vnímat sebe, své potřeby, respektovat potřeby druhých a žít v souladu sám se sebou. Slovy Klouboučníka z Alenky v říši divů: Zachovat si vlastní svoucnost.

P.S.: Na fotkách jsou fakt dvě odlišné děti. 🙂

FB: vydesena.matka
IG: vydesena_matka

Nela Šulcová
Se svými dětmi trávím v podstatě veškerý čas, proto hledám způsoby, jak si rodičovskou dovolenou užít. Svým příběhem inspiruji rodiče, jak si mateřství užít s lehkostí, humorem, jak při něm neztratit sám sebe a neskončit z něj v blázinci. Více o mém příběhu se dozvíte tady >>. Jsem autorkou ebooku Připravte se na příchod dalšího dítěte s úsměvem, ve kterém najdete desítky tipů a nápadů, díky kterým zvládnete příchod dalšího člena rodiny a pomůžete vašim dětem vytvořit si láskyplný sourozenecký vztah. Pro všechny rodiče jsem napsala ebook 10 masážních technik pro rychlé uzdravení dětí, ve kterém se naučíte úžasné metody, které pomohou vašim dětem být fit po celý rok. Články nejen na mateřská témata si můžete pravidelně číst na blogu Vyděšená matka. Budu moc ráda, když se připojíte k ostatním rodičům na facebookových stránkách Vyděšené matky nebo na Instagramu.
Komentáře