První vs. druhé dítě

První dítě
V zimě 2013 jsme se s manželem shodli, že je ten pravý čas na to, abychom si pořídili naše první dítě. Celý život jsem se na tuhle chvíli těšila.  Stejně se mi ale rozklepala kolena, když jsem viděla dvě čárky na těhotenském testu. Pohltila mě směsice pocitů – nervozita a nevědomost, co vše a do jaké míry se změní, ale zároveň obrovské štěstí. Ty negativní emoce se brzy rozplynuly jak pára nad hrncem a já prožívala jedno z nejkrásnějších období svého života.

Cítila jsem se skvěle!

Celé první těhotenství bylo poklidné a velmi láskyplné. Zářila jsem. Když jsem se za celých devět měsíců jednou pozvracela (po spreji do krku při nemoci), slavila jsem to celé odpoledne. Skoro každý den jsem se prohlížela v zrcadle, jestli už mám bříško, které jsem pak ukazovala s hrdostí. Nosila jsem upnutá trička, aby ho každý viděl a patřičně si to užívala.

Velmi jsem se na všechno nové těšila. Sice jsem nevěděla, do čeho jdu a jak to přesně bude vypadat, ale všechno bylo fantastické. Užívala jsem si těhotenství, měla jsem pocit, že bych mohla být klidně těhotná celý život.
A zároveň jsem se už moc těšila na dítě. Takže vlastně vše, co se odehrávalo a i to, co mělo přijít, bylo perfektní.  Bylo mi krásně, velmi jsem se soustředila sama na sebe a na miminko.

Vše tak přirozeně.

Druhé dítě
Když jsem se oklepala z nezdarů, které mě po porodu Eminky trápily, věděla jsem, že jednou chci další děti. Někdy. Jenže když se u nás doma ve vzduchu začaly objevovat náznaky, že UŽ je ten čas, byla jsem silně rozpolcená.

Na jednu stranu jsem cítila, že už by na druhé dítě mohl být ten správný čas. Vždy jsme si s manželem plánovali děti s menším věkovým rozestupem s nadějí, že tak to bude pro jejich vztah nejlepší. Také jsem se nechtěla vracet do práce, dávat Eminku do školky a další důvody, které najednou byly aktuální. Navíc je to v naší společnosti dost obvyklé – první dítě odroste, oslaví dva roky a většinou přichází na řadu další.

Jenže čím intenzivněji jsem na druhé dítě myslela, tím důrazněji se v mé mysli objevovaly nepříjemné pocity, které se nedaly jen tak odbýt. 

Do té doby jsme si totiž s Eminkou krásně žily. Mateřství byla pohoda. Spolu jsme trávily téměř všechen čas a bylo nám tak dobře.  Někdy jsme byly celý den doma, hrály si, vyráběly, koukaly na pohádky, staraly se o domácnost, povídaly si. Někdy jsme šly na procházku, na hřiště nebo ke kamarádům na návštěvu.  Neměly jsme žádné problémy, vše jsme vyřešily naprosto v pohodě a v klidu. Byly jsme obě tak spokojené.

V mé hlavě se ale objevovaly myšlenky, že s dalším dítětem přijdou starosti.

Jaké to bude?
Budu ho milovat stejně jako první?
Zvládnu péči o dvě děti?
Sourozenci spolu prý dost bojují, dokážu to vyřešit?
Co když své prvorozené holčičce ublížím?

Bála jsem se spousty scénářů týkajících se dalšího přírůstku. Nejhorší pro mě ale bylo přesvědčení, že dcerce sourozencem způsobím šrám na duši, že ji jistojistě ublížím na celý život.

Nebudu už schopná dát jí tolik energie a svého času jako doposud.

Vždyť ona je tak úžasná, hodná, milá, spolupracuje, je velkorysá, prostě báječná holčička a s novou situací se určitě změní. Strachovala jsem se, že se úplně obrátí.  Že už nebude tak zářit, že její oči ztratí tu jiskru, kterou měly s každým úsměvem, že už neuslyším ten šťastný smích, který zaplnil celý dům a především naše srdce. Odpočítávala jsem týdny, které nám zbývají jen ve třech, a bylo jich čím dál tím méně.

Zajímavý byl pro mě rozdíl mého a manželova vnímání této situace. Muž viděl samá pozitiva, já negativa.

Prý bude fajn, když bude mít Eminka nějakého parťáka. A bude to opravdu parťák, nebo soupeř?

Prý se přirozeně naučí spolužití s druhými.  Co když z toho vznikne vzájemná nenávist?

Prý ji nebudu zahrnovat přílišnou pozorností, která může spíše škodit.  Jenže když má Eminka pozornost, je šťastná.  To teď už jako nebude?

Obávala jsem se ale i toho mrňouse, který ještě ani nebyl s námi.  Slýchávala jsem, že se s druhým dítětem láska násobí, nemusíme ji dělit. Tak to si teda nedokážu představit! Není možné, že budu někoho milovat stejně jako Eminku, myslela jsem si.

Trvalo mi několik měsíců, než jsem se trochu uklidnila a začala pomalu věřit, že to určitě nějak zvládneme. Dokonce jsem se smířila s tím, že to druhé dítě prostě budu mít o něco méně ráda než Eminku, ale že mu to vykompenzuji péčí.

Když se za tím zpětně ohlížím, nechápu, jak jsem s takovými pocity mohla jít do dalšího těhotenství. Ale vše je, jak má být.

Není to stejné
Sami jistě cítíte, že tak jako jsem do prvního těhotenství šla s čistou hlavou, s jistotou, že to chci, že je to správné, že to zvládnu a že to bude báječné, do druhého jsem šla plná obav a tu předchozí čistou jistotu a lehkost byste hledali jen těžko.

Můj psychický stav se odrazil i ve fyzické formě. Na konci pátého měsíce se mi udělalo velmi špatně. Trápily mě tak silné křeče v břiše, že jsem se bála, že snad rodím. Jednalo se o hepatopatickou cholestázu. Onemocnění způsobené těhotenskými hormony a také fyziologickým stavem těla. Játra jsou plodem utlačována, kvůli tomu špatně vylučují žluč, která kdyby se dostala k miminku, ohrozila by ho na životě.

Do konce těhotenství jsem brala prášky na ochranu plodu a na podporu lepší funkce jater. Až do porodu jsem musela jen ležet. Tak mi bylo dobře, ale jakmile jsem se trochu hýbala (opravdu minimálně, třeba jen v kuchyni loupala brambory), udělalo se mi zle, zvracela jsem. A děkovala za každý další týden, kdy miminko vydrželo v břiše.
Vydrželo krásně. Rodila jsem v 38. týdnu, tak jako Eminku.

Ale teď už vím, že to celé bylo jen o mém nastavení, o mých myšlenkách, na kterých je potřeba pracovat.

S tím, co vše jsem potkala cestou, se s vámi chci podělit.

Pokud se cítíte podobně jako kdysi já, mám pro vás skvělou zprávu!
O našem příběhu jsem napsala ebook Připravte se na příchod druhého dítěte s úsměvem.

Sepsala jsem do něj celý náš příběh, všechny úžasné a ozkoušené tipy, díky kterým jsme příchod Leničky zvládli úplně s přehledem. Já sama i starší dcerka.

Myslím totiž, že tahle doba je strašně těžká. Pro mě tedy byla. A v té době bych takové čtení ocenila. V hlavě jsem měla neskutečný zmatek, strach a absolutně jsem si nedokázala představit, co bude dál a do jaké míry se vše změní.

Ebook ocení všichni rodiče.
Je sice zaměřený na příchod dalšího děťátka, ale jsem si jistá, že v něm najdete neocenitelné rady i v případě, kdy dalšího potomka už neočekáváte, kdy už je máte všechny doma.
Naučíte se, jak podpořit sourozenecké vztahytak, aby z vašich dětí byly spíše kamarádi a parťáci než soupeři. Dočtete se, jak se dostat blíže ke svým dětem a lépe jim porozumět. A ještě další důležitou věc se dozvíte – jak se dostat blíže sama k sobě.

Období příchodu dalšího sourozence je doba výjimečná a neopakovatelná a byla by škoda ji prožít plna obav. Ukážu vám cestu radosti, lehkosti a příjemného těšení se na další děťátko. A to všechno nejlépe s tím starším po vašem boku.

Tak mrkněte na ebook o přípravě na druhé dítě.

S radostí v srdci a klidnou myslí,

Nela

FBfacebook.com/vydesena.matka/
IGinstagram.com/vydesena_matka/

Nela Šulcová
Se svými dětmi trávím v podstatě veškerý čas, proto hledám způsoby, jak si rodičovskou dovolenou užít. Svým příběhem inspiruji rodiče, jak si mateřství užít s lehkostí, humorem, jak při něm neztratit sám sebe a neskončit z něj v blázinci. Více o mém příběhu se dozvíte tady >>. Jsem autorkou ebooku Připravte se na příchod dalšího dítěte s úsměvem, ve kterém najdete desítky tipů a nápadů, díky kterým zvládnete příchod dalšího člena rodiny a pomůžete vašim dětem vytvořit si láskyplný sourozenecký vztah. Pro všechny rodiče jsem napsala ebook 10 masážních technik pro rychlé uzdravení dětí, ve kterém se naučíte úžasné metody, které pomohou vašim dětem být fit po celý rok. Články nejen na mateřská témata si můžete pravidelně číst na blogu Vyděšená matka. Budu moc ráda, když se připojíte k ostatním rodičům na facebookových stránkách Vyděšené matky nebo na Instagramu.
Komentáře