Příběhy v nás aneb proč jsem začala psát blog

Odjakživa miluji příběhy. Knihy mě nikdy příliš nelákaly (i když jsem četla několik vynikajících a věřím, že jich ještě spoustu objevím), ale lidská vyprávění ano. Když někdo vypráví o tom, co prožil, sedím jak přikovaná a pozorně poslouchám každé slovo. A pokud má dotyčný vypravěč ještě navíc podobné názory a podobný pohled na život jako já, úplně si lebedím.

Sama to ale neumím. Nedokážu mluvit, vyprávět. Necítím se v tom dobře. Nepřicházejí mi na jazyk ta správná slova. Spěchám, moje pusa je rychlejší než hlava a já většinou plácám páté přes deváté a leckdy ani nevyjádřím smysl, který jsem chtěla vystihnout. Potím se, červenám a stydím se.

Ale vždycky mě bavilo psát. Jako malá jsem si několikrát založila deník, do kterého jsem psala každý den. Mnohokrát jsem si koupila sešit A5 a snažila se napsat knihu. S kamarádkou jsme si dokonce psaly mezi sebou. Každý den se viděly ve škole, navštěvovaly se, chodily spolu ven a do toho všeho jsme měly krásně zdobený zápisník, kam jsme si psaly dopisy o tom, co zrovna prožíváme. Když jsem se rozhodovala, kam půjdu na střední školu, jednou z variant byla žurnalistika. Vždy jsem raději psala smsky než telefonovala. Pak se tato vášeň nějak vytratila. Až donedávna.

Na začátku tohoto roku jsem se rozhodla, že si založím blog. Důvodů bylo mnoho:

Chtěla jsem se realizovat i jinak než péčí o děti.
Role mámy mě baví, vždycky jsem se těšila na dobu, až budu doma se svými dětmi, budu je vychovávat, půjdu jim příkladem. Také jsem si myslela, že mi bude doma dobře. Uvažovala jsem i nad možností nevrátit se do práce a starat se o domácnost. Ovšem poté, co se mé sny staly skutečností a já opravdu zůstala doma na rodičovské, zjistila jsem, že to až takový med není. Nestěžuji si, užívám si to a návrat do práce si dost dobře neumím představit, ale k úplné spokojenosti mi něco chybělo. Potřebuji dělat i něco jiného, realizovat se, tvořit.

Ráda píšu.
Jak jsem už vzpomínala, psaní mě vždy bavilo a nyní jsem se k němu vrátila. Myslím, že psaním umím vyjádřit myšlenky, které mi putují hlavou, které chci šířit dál. Tím, že píšu, si sama třídím své názory, zkušenosti, přesvědčení a učím se, což miluju. Miluju cestu sebepoznání a seberozvoje. Je to pro mě velký vývoj – nechci kázat vodu a pít víno. Díky psaní se ještě víc do hloubky zamýšlím nad svým jednáním.

Blogy.
Vždy se mi líbily nejrůznější blogy a weby, ráda si je pročítám a koukám na jejich design. Párkrát jsem přemýšlela, jaké to asi je. Myšlenka, že bych měla svůj vlastní blog, se mi líbila. Tak jsem do toho šla a zkusila si to. Abych jednou nelitovala, že jsem se nechala zastavit svým strachem a studem.

Sdílení příběhů.
Společně s touhou tvořit je tento důvod ten nejsilnější.
Kolem nás jsou tisíce, miliony lidí. Fascinuje mě fakt, že každý z nich si nese svůj příběh. A ne jen jeden, ale stovky. Každá bytost je plná zkušeností, vědomostí, moudra, bolesti, radosti, prostě úžasných věcí.

Jsem přesvědčená, že sdílení příběhů nám může v mnohém pomoci. Cítit se lépe, jistěji sami sebou, zároveň i v bezpečí v rámci naší společnosti. Osobní příběhy nás propojí, cítili bychom sounáležitost jeden k druhému. Byli bychom všichni na jedné lodi.

Neznamená to, že na sebe hned musíme všechno vyklopit. Myslím tím spíš s pokorou vyprávět svůj osobní příběh. Otevřít se pouze do té míry, aby vám v tom bylo dobře.

Mám pocit, že v dnešní době, se jeden druhému spíše vyhýbáme. Před pohledem do očí sklopíme hlavu, úsměv na druhého se také jen tak nevidí, a když, tak ho málo kdy opětujeme. Raději vše zařizujeme online, abychom se nemuseli s někým dohadovat. Dřív si lidé povídali na trzích, u rybníka, na náměstí, pochválili si slušivé oblečení, zeptali se, kde koupili tu voňavou květinu, otevřeli si navzájem dveře do obchodu. Mince do nákupních vozíčků jsme si předávali z ruky do ruky, dnes už jen odstavíme vozík, vezmeme si svou pětikorunu a odcházíme.

Je mezi námi jakási bariéra, kterou jsme si postavili sami. Mě osobně to není příjemné. Raději bych žila ve společnosti, kde se všichni lidé cítí dobře, mají chuť si vzájemně pomoci, občas prohodí pár vět, pochválí se, zajímají se jeden o druhého.

Častěji než tohle vidím spíš zamračené obličeje, slyším nadávky nepříjemné čekání, ta ženská je snad neschopná, posuzujeme a pomlouváme druhé (i když o jejich příběhu nevíme ani slovo), srovnáváme se a děláme si zle. I když v tom nikomu není dobře.

Tak proč to děláme?

Proto myslím, že kdybychom se jeden druhému otevřeli a sdíleli svůj příběh, byli bychom si bližší. S dobrým úmyslem, s pokorou a úctou. Když mluvíte, opakujete jen to, co už víte, ale když posloucháte a především nasloucháte, učíte se něco nového. V každém vyprávění je určitá moudrost. Kdybychom si ji předávali, byli bychom bohatší.

A tak s tímto přesvědčením žiju dnes a denně. Všímám si svého okolí, vnímám lidi kolem sebe, pochválím krásné šaty paní prodavačce, usměju se na pána se psem na vodítku, pomůžu mamince s kočárkem do schodů, pustím starší paní sednout, otevřu dveře slečně s plnýma rukama nákupních tašek, komunikuju s plačícím dítětem a nabízím svou pomoc.

Ne každý den se zadaří, někdy se mračím nejvíce ze všech právě já. Důležité bylo přenastavit si to v hlavě, přijmout tento záměr, který mě osobně dává smysl. Jestli chci lepší svět pro sebe a své děti, musím ho začít měnit já právě teď.

Náš příběh o tom, jak jsme zvládli příchod druhé dcerky, si můžete přečíst.
Věřím, že v něm najdete spoustu inspirace, osvědčené tipy a zkušenosti, které mohou i vám pomoci perfektně se připravit na příchod dalšího potomka. A hlavně podpořit láskyplné sourozenecké vztahy vašich dětí.

 

S úctou

Nela

Přidejte se k nám:
FBhttps://www.facebook.com/vydesena.matka/
IGhttps://instagram.com/vydesena_matka/

Nela Šulcová
Se svými dětmi trávím v podstatě veškerý čas, proto hledám způsoby, jak si rodičovskou dovolenou užít. Svým příběhem inspiruji rodiče, jak si mateřství užít s lehkostí, humorem, jak při něm neztratit sám sebe a neskončit z něj v blázinci. Více o mém příběhu se dozvíte tady >>. Jsem autorkou ebooku Připravte se na příchod dalšího dítěte s úsměvem, ve kterém najdete desítky tipů a nápadů, díky kterým zvládnete příchod dalšího člena rodiny a pomůžete vašim dětem vytvořit si láskyplný sourozenecký vztah. Pro všechny rodiče jsem napsala ebook 10 masážních technik pro rychlé uzdravení dětí, ve kterém se naučíte úžasné metody, které pomohou vašim dětem být fit po celý rok. Články nejen na mateřská témata si můžete pravidelně číst na blogu Vyděšená matka. Budu moc ráda, když se připojíte k ostatním rodičům na facebookových stránkách Vyděšené matky nebo na Instagramu.
Komentáře