O životě a smrti

Tento článek jsem začala psát na začátku dubna. Byl o životě. Psala jsem ho plna důvěry a síly.

Začínal takhle…

V poslední době je to kolem mě samé těhotenství nebo porod. A já pokaždé brečím. Od mého druhého porodu pokaždé, když slyším o jakémkoliv porodu, mám husí kůži a minimálně jedna slza mi steče. Nikdy jsem nebyla na takové události nějak extra citlivá.

Ale poslední rok se mnou v té chvíli cloumají silné emoce. Pokaždé se mi totiž připomenou pocity, které jsem cítila při narození mých dětí.

Štěstí
Protože narození malého miminka bylo v mém případě provázeno neskutečným štěstím. Bylo všude kolem, naplnilo celou místnost a především naše srdce. V tu chvíli jsme byli jen já, manžel a naše dítě.

Láska
Ta asi nejvíce vystihuje to, co cítím ke svému muži a dětem. Slovo rodina je krásné, důležité, ale pro nás čtyři cítím, že je to nějak málo. Jsme LÁSKA.

Pokora
Ve chvíli, kdy jsem „ležela“ na porodním sále, vnímala sebe a své tělo, s každou kontrakcí jsem se snažila tělu a dítěti pomoci k narození, celou svou bytostí jsem cítila neskutečnou pokoru, protože tohle prostě člověk nevymyslí, tohle dokáže jen příroda, život.

Důvěra
Celý život jsem se těšila na to, až budu rodit. A pak, když to přišlo, jsem prostě věděla, že to bude krásné, že to bude takové, jaké to má být. Důvěřovala jsem. Sama od sebe, velmi přirozeně.

Závist
Jo, je to tak, přiznávám se, je ve mně i trochu závisti pokaždé, když vidím těhotnou a vím, že bude brzy rodit.

Tak život začíná. O tom, jak vědomě a láskyplně dokáží malá miminka procházet životem, jsem psala v tomto článku. Je to jejich přirozená dovednost, před kterou se já osobně skláním.

Život mi do cesty ale staví i jiná rozcestí.
Již několik měsíců v rodině prožíváme velmi náročnou situaci. Mám v sobě neskutečné množství pocitů, ale nejvíce se ozývá tahle trojice.

Strach
Mám ho v sobě a je obrovský. O to, co bude dál. Chci celou situaci změnit, ale nejde to! Každý den je naplněn strachem a nervozitou. Pokaždé, když mi zvoní telefon, se mi rozklepou kolena s tím, kdo a proč mi volá.

Touha
Dennodenně vysílám celou svou duší velké přání a prosím Vesmír, Energii, Boha, Osud, Život (říkejme tomu každý, jak chceme), aby celá tahle cesta dopadla dobře.

Důvěra
Tuhle nepříjemnou směsici emocí trochu umírňuje důvěra. Dodává mi totiž klid. Věřím, že vše se stane tak, jak se stát má. Proto, abychom se něco naučili, abychom vyrostli, abychom tu naplnili své životní poslání.

Tahle naše rodinná cesta mě učí ještě jednu věc. Učím se, že můj život je můj. Mě byl dán, je to moje role, moje bytí. A záleží jen na mně, jak s ním naložím.

Řekněme, že dobře. Jenže není žádné dobře nebo špatně. Všechno prostě jen je. Záleží na našem vnímání a prožívání, jak budeme realitu kolem sebe vnímat a prožívat.
Já osobně potřebuji pro naplněný život být zdravá a šťastná. Dřív pro mě byla ta přání k narozeninám: „hodně štěstí a zdraví“ spíš klišé, ale posledních pár let velmi vnímám, že na ničem jiném nezáleží a je to to nejpodstatnější.

Každou chvílí mi tu potřebu být šťastná naplňuje něco jiného. Někdy se cítím fakt spokojená, když jsem se svými dětmi 100 % svého času. Jindy zase cítím, že se potřebuji věnovat i něčemu jinému a hledám to pravé.
Tahle proměnlivost mě dost baví. Pozorovat svoje potřeby a snažit se je co nejvíce naplnit. Poznávám u toho sebe samu a svět, který se mi rozšiřuje.

Buď svůj život řídím já, nebo mi ho řídí někdo jiný. Nechci, aby mi ho řídil někdo jiný. Chci ho vědomě a s pokorou „držet“ ve svých rukách já.

Často nás trápí pomyšlení na to, co si o nás druzí pomyslí. I mě to velmi trápilo, ovlivňovalo moje jednání. A občas mě to ještě dostane, ne že ne. Aktuální životní lekce mi ale velmi ukazuje, že na tom nezáleží. Je to fakt jedno!
Nikdo nezná naši cestu, netuší, co máme za sebou, čím vším jsme si prošli a co jsme se z toho naučili. A především nikdo nemá právo soudit druhého. Můj život je můj. Mě byl dán, je to moje role, moje bytí.

Střih.

Je začátek června, dopisuji článek a jsem v úplně jiném rozpoložení, mám úplně nové prožitky a zase o trochu jiný pohled na život. Najednou je článek o životě, ale taky o smrti. Smrt s námi byla v každodenním kontaktu tři měsíce a já si uvědomila, že se mi s ní pojí velmi podobné pocity jako s životem.

Před měsícem mi umřel blízký člověk. Moje milovaná maminka, která celý můj život byla vedle mě. Někdy nám svítilo slunce, někdy jsme měly zataženo, ale pořád byla po mém boku.

Pomalu se vracím do reality, do běžného života. Nemám v sobě pocit, že se nemůžu už nikdy smát. Nemám v sobě pocit, že nemůžu být šťastná. Nechci v sobě mít hluboký smutek, vztek, nepochopení. To jsou emoce, které v sobě nechci ukládat.

Ale jsou chvíle, někdy trvají delší dobu, někdy to jsou zlomky vteřin, kdy to cítím. Pláču a mým tělem se rozlévá šílený smutek po její vůni, po jejím pohlazení, po jejím smíchu, po jejím pohledu. A ačkoliv věřím Vesmíru, Energii, Bohu, Osudu i Životu, občas mám i vztek. Tak mladá ženská, plná energie a plánů.

Ta důvěra v život, o které jsem psala, ve mě pořád ale stále je. Věřím, že to mělo svůj smysl. I když zatím ještě úplně nedohlédnu jaký. Ale už se mi to krystalizuje.

Jsem vděčná za její poslední tři měsíce, kdy jsme to už věděli. Tohle vědomí ovlivňovalo naše jednání. S tím se žije úplně jinak. Mám pocit, že jsme si nikdy nebyly bližší než v posledních týdnech jejího života. Což mě činí velmi šťastnou. Bylo to nádherné. Mám v sobě pocit takové „čistoty“, že jsme si řekly všechno, co jsme chtěly, co bylo potřeba.

Ale na druhou stranu ve mně budí neskutečnou lítost fakt, že jsme tak nádherné chvilky prožívaly až na sklonku života. Jako proč?
Ne, že bychom předtím neměly krásné zážitky, to vůbec ne, ale nikdy nebyly tak hluboké, nikdy nebyly naše duše tak spolu jako teď. Byly často vedle sebe, ale ne spolu, propojené, s velkou láskou, beze strachu, s přijetím a pochopením toho druhého.

Pro mě jeden z prvních krystalů poslání života mojí mamky.

Život je něco tak nádherného!

Křehkého a zároveň velmi silného. Když jsem v ten poslední den viděla, jak její tělo bojuje o přežití, byl to pro mě neskutečně silný zážitek.

Važme si svého života a nedopusťme žádné plýtvání.

Neplýtvejme naším časem – ačkoli se to možná nezdá, jednou dojde. Nevíme, kdy to bude, ale pak by nám mohlo být zatraceně líto, že jsme s ním nezacházeli s větším rozmyslem.

Neplýtvejme naší energií – věnujme se jen tomu, co nás dělá šťastnými, při čem se smějeme a jsme plni radostí.

Neplýtvejme slovy – slova mají silnou moc a dle mého často jen tak naprázdno mluvíme a mluvíme a mluvíme, aniž bychom leckdy museli, aniž bychom vlastně něco říkali, aniž bychom přemýšleli, kam naše slova dopadají a jak působí.

Hýčkejme to nejdůležitější. Lásku. Najděte v sobě lásku k sobě samým, ke svým dětem, k partnerovi, k rodině, k přátelům, ke svým nejbližším, ale i k lidem, které vidíte poprvé.
Jen láska, tolerance a komunikace naplní naše životy štěstím.

A o to jde!

Tak mě, živote, veď, důvěřuji ti.

S úctou,

Nela

Přidejte se ke mě a k ostatním rodičům:
FB: 
facebook.com/vydesena.matka/
IGinstagram.com/vydesena_matka/

Nela Šulcová
Se svými dětmi trávím v podstatě veškerý čas, proto hledám způsoby, jak si rodičovskou dovolenou užít. Svým příběhem inspiruji rodiče, jak si mateřství užít s lehkostí, humorem, jak při něm neztratit sám sebe a neskončit z něj v blázinci. Více o mém příběhu se dozvíte tady >>. Jsem autorkou ebooku Připravte se na příchod dalšího dítěte s úsměvem, ve kterém najdete desítky tipů a nápadů, díky kterým zvládnete příchod dalšího člena rodiny a pomůžete vašim dětem vytvořit si láskyplný sourozenecký vztah. Pro všechny rodiče jsem napsala ebook 10 masážních technik pro rychlé uzdravení dětí, ve kterém se naučíte úžasné metody, které pomohou vašim dětem být fit po celý rok. Články nejen na mateřská témata si můžete pravidelně číst na blogu Vyděšená matka. Budu moc ráda, když se připojíte k ostatním rodičům na facebookových stránkách Vyděšené matky nebo na Instagramu.
Komentáře