VÍTEJTE! 

Jsem moc ráda, že tu jste.

Mateřství je pro mě neskutečná jízda sebepoznávání a seberozvoje snad ve všech směrech. Po náročných začátcích si ho už umím užít v pohodě.

Není to ale vždy snadné!

Co si budeme povídat. Je to ten nějtěžší job, jaký jsem kdy v životě měla!

Snažím se ale do (nejen) mateřského života vkládat lehkost. Život s dětmi je velmi dynamický a já se učím v pohodě reagovat na změny, které to přináší. Hledám způsoby a dokážu prožívat tu každodenní rutinu na mateřské s lehkostí, hravě a s láskou k dětem. Ale především s láskou k sobě, protože ono to není jen o těch dětech...

PÁD NA MATEŘSKÉ DNO

Moje mateřské začátky ale nebyly vůbec takové, jak jsem si celý život představovala a vysnila. Ze všech stran se na mě navíc hrnuly články a rady z okolí o tom, jak lehké je se o to mrně postarat doplněné o fotky usměvavých maminek se šťastnými dětmi v náručí. 
U nás to tak tedy ale rozhodně nevypadalo. Byla jsem tam já, neustále ubrečená a vyděšená matka, a mimino, které jsem přes ty opuchlé oči pomalu ani neviděla.

MOJE CESTA K MATEŘSTVÍ

Víte, vždycky jsem milovala děti. Už když jsem byla malá holka. S našima na dovolené u moře jsem odmítala chodit na pláž a vyžadovala jsem, abychom zůstávali v našem apartmánu, jelikož jeho majitelé měli asi 5letého chlapečka a já se o něj chtěla starat.
Když jsem nakonec z lásky k dětem vystudovala učitelství prvního stupně a nastoupila do zaměstnání, zaplavila mě radost z vysněné práce. 

Měla jsem jasné představy o tom, jaký rodič budu a jak báječný vliv to na mé děti bude mít. Navíc s tím svým opravdovým zájmem o ně a láskou, která ve mně je od narození, přece musím být dobrou maminkou!

NAROZENÍ PRVNÍ DCERY

Srpen 2014 - narodila se nám Eminka. Cesta začíná, ale je nečekaně trnitá a náročná. Její příchod způsobil úplné zemětřesení mého vnímání dětí, výchovy a především sebe sama.
Několik hodin po jejím narození jsem se jí bála i jen dotknout. V té době jsem tomu vůbec nerozuměla. Manžel si to užíval. Ten si jí po porodu očistil, choval, pusinkoval, přebalil, obléknul. A já přikovaná k posteli, s očima navrch hlavy a s absolutním nepochopením, jak to jako dokáže. A proč já ne?
Tak nízkou sebedůvěru jsem měla, že jsem se nedokázala přiblížit k tomu malému drobečkovi, který potřeboval máminu náruč.

VYDĚŠENÁ MATKA

Následující týdny jsem byla nepřetržitě naprosto vyděšená. Že málo přibírá na váze, že je moc žlutá, že nechce pít a nezbaví se novorozenecké žloutenky, že pořád jen spí, že je apatická, že by měla mít pevný řád, že bychom ji neměli koupat mycím gelem, že by měla spát jedině ve své posteli, že bych ji neměla chovat, že bych ji měla nechat chvíli vyplakat. A takhle bych mohla pokračovat donekonečna.

Motala jsem se ve všech těch „měla bych“„ona by měla“ a cítila jsem se pořád hůř. První čtyři měsíce jejího života pro mě byly neskutečný stres. Žádná radost z toho zázraku, který se jejím narozením stal. Žádné štěstí a vyrovnanost jako v těch článcích a fotkách okolo mě.
Neustále jsem se jen bála, brečela, radila se s manželem, strachovala se, jestli se dcerka vyvíjí jak má, googlila rady a tipy zkušenějších maminek, hroutila se z toho, když jsem se dočetla něco, co u nás zrovna probíhalo jinak nebo nedejbože neprobíhalo vůbec.

Takhle to přeci nemělo být! Tímhle tempem bych brzy skončila fakt v blázinci nebo zavřená v kriminále.

Až jsem si řekla DOST!

Byla jsem už příliš vyčerpaná z toho věčného strachu, z těch vyplakaných slz, z těch rad okolí, jak bych měla své dítě vychovávat, co je a co není dobře, až jsem si konečně uvědomila, že takhle to prostě nepůjde. Tohle přece není má vysněná mateřská dovolená. Takhle jsem to prožívat rozhodně nechtěla. Navíc jsem měla stále větší strach, že své obavy a rozrušení přenáším na svou dcerku. A to teda ne!

Začala jsem sbírat odvahu. Hledat v sobě víru, že se o své dítě zvládnu postarat. A že to zvládnu dokonce dobře a pokud možno s radostí.

Začala jsem vyhledávat ty, kteří jsou naladěni na stejnou vlnu. Jejichž myšlení a názory na děti se shodují s těmi mými. Od nichž se můžu inspirovat.
Shlédla jsem spousty vzdělávacích a motivačních videí, přečetla knihy, které nám plnily knihovnu k prasknutí. To ještě z dob, kdy jsem se radostně těšila na tu úžasnou jízdu zvanou „být maminkou“ (díky bohu, že jsem je tam měla).

PŘIŠLO NOVÉ UVĚDOMĚNÍ

Pomalu mi začínalo docházet, že ono všechno, nejen to mateřství, je cesta, která má svůj důvod. Která nás má naučit to, co právě v té chvíli potřebujeme. 

A tak jsem nastoupila na svou cestu sebepoznání. Moje děti mě naučily (a nikdy jim za to nepřestanu být vděčná), že výchova úzce souvisí s rozvojem sebe sama. Společně s Eminkou jsem se učila úplně nové věci, rostla jsem společně s ní.
Začala jsem přepisovat staré vzorce, které jsou v nás hluboce zakořeněné po generace. Nacházela odvahu jít ve výchově jinou cestou než většina v mém okolí. Setkávala jsem se s nepochopením a s nedůvěrou. S přesvědčením, že takhle se z mých dětí stanou naprostí asociálové.

Jedinou oporou mi byl můj manžel, dcera a moje vnitřní hluboká víra v to, že takhle je to pro nás správně.

Ačkoliv bylo velmi náročné jít proti proudu a nenechat se strhnout lavinou rad od babiček a dalších expertů na výchovu, podle kterých jsme přece i my vyrostly a nic se nám nestalo, jsem neskutečně ráda, že jsem se odhodlala, nenechala se zastrašit a prošlapuju si svou vlastní cestu.

Cestu vědomé výchovy, kterou si s manželem a našimi dcerkami užíváme, i když jsme někdy úplně vyřízení. Každý den se společně smějeme, společně pláčeme, děláme chyby a učíme se z nich, podporujeme se a hledáme nová řešení, která vyhovují právě nám.

VŠEM, KDO TO CÍTÍ PODOBNĚ

Ráda bych, aby tento blog byl laskavým místem pro všechny rodiče. Aby zde našli porozumění, podporu i zábavu. Inspiraci při hledání směru své cesty k životu s radostí, na které chtějí jít společně se svými dětmi.