Jen vy nejlépe víte, jak vychovat své dítě

Je skvělé, že dnes existuje spousta inspirace, která nám rodičům pomáhá, ukazuje cestu, podporuje nás a učí něco nového. Ať už je to Naomi Aldort, Respektovat a být respektován, Nevýchova, Sourozenci bez rivality, Jaroslav Dušek, Jiřina Prekopová a mnozí další.

Všem patří velký dík, protože nám ukazují novou cestu, po které můžeme jít. Ukazují nám další možnosti. A mít na výběr je skvělé. Zvlášť v oblasti, která je pro všechny rodiče jednou z nejdůležitějších.

Je báječné, že si každý může vybrat to pravé pro sebe. Protože tak jako ve všem, i na výchovu máme každý jiný názor, jiné představy, jiná očekávání, pro každého je důležité něco jiného. Ačkoliv všichni máme jistě stejný záměr – aby naše děti byly spokojené, šťastné a zdravé – každý z nás to dělá jiným způsobem.

S tím souvisí ale jedna věc, která nás může dostat do nepříjemné pasti. Tak jako mně.

Abyste rozuměli…

Odjakživa miluju děti. Vždy jsem s nimi trávila více času než se svými vrstevníky. Cítila jsem se v jejich společnosti mnohem lépe. Bavilo mě pozorovat, jak vnímají svět, jak s nimi jedná okolí a velmi ráda jsem pozorovala samu sebe, jak s nimi odhazuji své zábrany, stud a jsem sama sebou.

Z lásky k nim jsem vystudovala učitelství pro 1. stupeň. Do vysněné práce jsem se vrhla s obrovskou chutí a elánem. O dva roky později jsem porodila své první dítě, pak druhé, pár let nato třetí.

Na téma dětí a výchovy si dokážu s kýmkoliv povídat hodiny a hodiny. Mám shlédnuta snad všechna videa na internetu, pročteno spoustu knih a i nějakým tím online kurzem jsem prošla. Strašně mě to baví.

Ačkoliv jsem se v této oblasti vzdělávala už dávno před tím, než se mi narodily holčičky, až když se ze mě stala máma, to dostalo to pravé grády. Najednou se totiž nejedná o pouhou teorii nebo nějaké představy o vysněném mateřství.

Plány a představy jsem měla taky a byly nádherné:

Tohle svým dětem rozhodně dělat nebudu.
Budu s nimi vždy mluvit laskavě.
Budu je vychovávat s respektem.
Nebudu je tlačit stylem No a jak se říká, Pěkně poděkuj apod.
Budu za každých okolností trpělivá.
Nebudu je vydírat ani s nimi jinak manipulovat.
Nebudu na ně nikdy křičet.

No jo! Jenže pak to najednou žijete. Den co den, pořád dokola – rok, dva, pět a už napořád. To se pak na krásně stane, že vaše plány i představy vezmou do zaječích a vy jste ráda, že své děti nevyhodíte z okna nebo nepošlete někam hodně daleko. Natož se neustále kontrolovat, jestli jste tohle řekla správně, tamto udělala tak, jak se má.

Totiž. Všechny rady, které dostanete, jsou bezvadné a můžou vám obrovsky pomoci. Ale je důležité nezapomínat, že to jsou jen rady. Žádné dogma.

Rady nás mají inspirovat, ne svázat. 

To se totiž stalo mně. Za ty dlouhé roky, co se přístupem k dětem zabývám, jsem slyšela už velké množství názorů, doporučení i varování. Řekla bych, že jsem k nim vždy přistupovala s lehkostí a zdravým rozumem. Ty, se kterými jsem nesouhlasila, jsem vypouštěla a ty, které se mnou rezonovaly, jsem si buď zapsala, nebo se mi uchovaly v paměti. Brala jsem je jako fajn inspiraci, ke které se můžu vracet, až bude potřeba.

Jenže když jsem se pak stala maminkou a den co den jsem zažívala ty tisíce drobných situací, které mateřství přináší a které si člověk bez dětí nedokáže představit, ta lehkost se ztratila.

Urputně jsem se snažila vychovávat svou dcerku (tu prvorozenou, s druhou už díky zkušenostem přišla lehkost) správně. Podle naučených rad. Abych ji byla spíš partákem, abych ji podporovala, abych jí respektovala, aby věděla, že její názor je důležitý, učila jsem jí stát si za ním, abych ji příliš nezakazovala, aby si v rámci určitých hranic mohla dělat, co sama chce a mraky dalších.

Jenže moje pozornost nebyla každou minutu úplně stoprocentní, moje nálada nebyla za každých okolností sluníčková, trpělivost a vůle nebyla vždy pevná jako skála.  

Stále se mi v hlavě objevovala všechna ta vyprávění, rozhovory, videa a doporučení, která jsem se teoreticky naučila a která se mi zdála tak báječná a správná. A ve chvíli, kdy jsem se zachovala k Emince jinak, cítila jsem selhání. Měla jsem pocit, že jsem udělala obrovskou chybu a že ji vychovávám špatně.

Dopustila jsem, že místo toho, aby mi vše naučené pomohlo a zpříjemnilo domácí atmosféru, spíše mě to svázalo natolik, že jsem pomalu nemohla dýchat a motala jsem se v tom, jak se tedy mám k dcerce chovat. Neustále jsem sledovala své chování a reakce, pozorovala jsem Eminku, jestli v ní skutečně je to, co se do ní snažím vložit.

Žít dennodenně s výčitkami a s pocitem, že vám to, na čem vám záleží ze všeho nejvíc, vlastně moc nejde, není žádná hitparáda. Navíc, když nemáte podporu rodiny a okolí, je to ještě horší. Dostala jsem samu sebe do nepříjemného a bolestného tlaku. Do jakéhosi bludiště, odkud jsem cestu ven hledala téměř čtyři roky.

Jsem vděčná, že máme spoustu možností, kde se můžeme inspirovat. Je ale strašně důležité si přitom uvědomit, že doporučení jsou fajn, ale nejdůležitější jsem já a moje dítě, naše potřeby a zvyklosti. Můžeme dostat sebelepší rady, jak na to, ale pokud přitom nebudeme respektovat sami sebe a své děti, nebudou nám fungovat nikdy.

Nejdůležitější jsem já, moje dítě a to, co je nám oběma přirozené. 

Je potřeba získat důvěru v sebe jako rodiče a ne někdy až slepě přilnout k dobře mířené radě, která ale není šitá přímo nám na míru.

Na děti se nemá křičet, kamarádka je tak trpělivá a já zrovna včera na své dítě zakřičela.

To dítě pořád něco povídá a vysvětluje, měla bych ho vyslechnout, jenže jsem už fakt utahaná a chci spát.

Chci si jít večer na hodinu zacvičit, jenže můj rok a půl starý prcek pláče, nechce být s tatínkem, zrovna potřebuje maminku.

Takových situací jsou stovky, co vám budu povídat. V hlavě nám to šrotuje, melou se tam emoce. Naše potřeby se zrovna nemůžou sejít s přáním dítěte a my jsme nešťastné, protože nevíme, co máme dělat. S vědomím, že by bylo lepší se zachovat jinak, než my v tu danou chvíli jen taktak zvládneme nebo zrovna potřebujeme.

Na své cestě z bludiště jsem pochopila, že rodičovství není jen růžové. Museli bychom být roboti, abychom zvládali situace bez emocí. A právě emoce nám vkládají do hlavy mimo jiné výčitky a strach, že něco děláme špatně. Neděláme.

Děláme to nejlépe, jak zrovna dokážeme. 

Pokud se nám něco nelíbí, můžeme to změnit. Pokud se nám nějaká rada zdá dobrá, můžeme se jí řídit. Ale ne se jí nechat svázat. Nejsou totiž univerzální. Každý si je potřebujeme přizpůsobit do právě našich životů a našich dennodenních situací. Jen my známe sebe a své dítě nejlépe, jen my cítíme, co je pro nás nejlepší, na co naše děti dobře reagují, jaké jednání potřebují k tomu, aby jim bylo dobře.

Jen MY víme, jak nejlépe vychovat NAŠE dítě.

FB: facebook.com/vydesena.matka
IG: instagram.com/vydesena_matka

Nela Šulcová
Se svými dětmi trávím v podstatě veškerý čas, proto hledám způsoby, jak si rodičovskou dovolenou užít. Svým příběhem inspiruji rodiče, jak si mateřství užít s lehkostí, humorem, jak při něm neztratit sám sebe a neskončit z něj v blázinci. Více o mém příběhu se dozvíte tady >>. Jsem autorkou ebooku Připravte se na příchod dalšího dítěte s úsměvem, ve kterém najdete desítky tipů a nápadů, díky kterým zvládnete příchod dalšího člena rodiny a pomůžete vašim dětem vytvořit si láskyplný sourozenecký vztah. Pro všechny rodiče jsem napsala ebook 10 masážních technik pro rychlé uzdravení dětí, ve kterém se naučíte úžasné metody, které pomohou vašim dětem být fit po celý rok. Články nejen na mateřská témata si můžete pravidelně číst na blogu Vyděšená matka. Budu moc ráda, když se připojíte k ostatním rodičům na facebookových stránkách Vyděšené matky nebo na Instagramu.
Komentáře