Jak s dětmi mluvit o smrti

Příležitostí jsem měla, bohužel, několik. Hned poprvé jsem ale věděla, jak to chci udělat. Vlastně úplně jednoduše.

Prostě narovinu.

A podle následného dětského přijetí a empatie nepochybuji, že to bylo dobré rozhodnutí.

Smrt není mezi lidmi zrovna oblíbené téma, zdá se mi, ačkoliv patří do našich životů. Jenže je to takové smutné, nešťastné, nepříjemné, tak se o tom radši nemluví. Raději děláme jakoby nic. Jenže ona díky tomu nezmizne, prostě tu pořád je a obklopuje nás.

S upřímností nejdál dojdeš
Jsem člověk, který se svými dětmi mluví bez obalu. Na co se zeptají, na to odpovím. Upřímně. Vidím to tak, že děti nám tím, že se nás ptají na všelicos, vyjadřují důvěru. To, co řekne maminka nebo tatínek, považují za absolutní pravdu. Milují nás, věří nám.

A já nechci jejich důvěru zklamat tím, že budu mlžit, nebudu upřímná nebo dokonce budu lhát. Nevidím k tomu důvod.

Navíc je také svým přístupem k věci učíme jednání s druhými lidmi. A já rozhodně nechci jít příkladem tím, že budu lhát nebo řeknu jen něco, co se mi hodí. I když třeba s dobrým úmyslem.

Když v podobné situaci trochu pozměním role, třeba tak, že si půjdu za svým mužem (nebo kamarádkou), ke kterému cítím důvěru, pro radu.

Koupila jsem si novou sukni, ovšem nejsem zatím zvyklá si sukně oblékat, nejsem si jistá, necítím se úplně dobře. Ráda bych znala jeho názor, jeho pohled na věc.

V takové chvíli nepotřebuju slyšet lichotky, které mi udělají dobře a nezraní mě. Potřebuju jasný, rozumný a upřímný názor. Ten mi pomůže se v situaci lépe zorientovat a rozumět jí.

Ano, je to jiná, odlehčená situace. Zvolila jsem ji záměrně, abychom si to dokázali lépe představit. Myslím ale, že to nejpodstatnější je v obou případech jasné.

Důvěra.

Reakce dětí záleží na tom, s jak starým dítětem o smutné události mluvíte. Dvouletá dcerka informaci přijala prostě jako fakt. Asi stejně tak, jako bych jí zrovna řekla, že půjdeme do sprchy. Prostě jen informace. Tříletá dcera už byla zaujatější. Už se začala vyptávat, dokonce se zajímala i o mé pocity. Tím mě tenkrát dojala.

Jasně, srozumitelně, tak, jak věci jsou
Pokaždé, když jsem svým dětem říkala o tom, že někdo z naší rodiny zemřel, mluvila jsem věcně. Prostě jsem popsala, co se stalo. Snažila jsem se do vyprávění nevkládat sebe a své pocity. Samotné sdělení bylo jasné a plné věcných informací o tom, co se stalo, kdy se stalo, proč se stalo.

Ony ale zprávu o smrti blízkého vnímají jinak než my dospělí. Nejsou tolik zatíženy smutnými pocity, protože nepřemýšlejí, co bylo a co bude nebo nebude. Jsou v takové situaci klidnější a vyrovnanější.

Neskrývat pocity
Mnozí mohou mít pocit, že je potřeba děti v takové situaci chránit. Ale před čím? Před emocemi? Před smutkem, pláčem, steskem, žalem?
Ale to všechno přeci k životu patří. Je normální to zažívat!
Pokud je teď budu chránit, aby nic smutného neprožily, co se stane, až budou velké a se smutkem se zákonitě setkají? Budou zmatené a nebudou si vědět rady, co se svými emocemi mají dělat. Myslím, že by pak pro ně mohla být daná situace mnohem náročnější.

Takže před nimi pláču, naříkám, vzpomínám. Není to tak, že bych se před nimi hroutila a přehazovala své bolavé pocity na ně, to vůbec ne. Ale jsem k nim upřímná v tom, co cítím.

Vzpomínat
Další, za mě důležitá věc, je o zemřelém společně mluvit. Vzpomínat na něj, prohlížet fotky, zapalovat mu svíčky, dávat květiny na vzpomínkové místo, navštěvovat známá místa, vyprávět příběhy. Zahrnout ho do našich životů. Společně sdílet bolest, kterou jeho ztráta způsobila. Není žádoucí dělat, jakoby se nic nestalo, radši o tom nemluvit a tím vlastně z té situace postupně vytvořit tabu.

Prostě upřímně říct, třeba na nákupu v zahrádkářství:

Tvoje babička každé léto pěstovala plno muškátů.

Nebo při procházce lesem:

Tvůj táta to tady miloval.

Bezpečné místo pro prožití ztráty
Každý z nás, ať už dítě nebo dospělí, potřebuje mít v takové situaci prostor, kde se cítí bezpečně. Kde může kdykoliv a bez obav projevit své emoce. Ať jsou jakékoliv. Vše je součást truchlení a je potřeba si to prožít. Je potřeba truchlit, pokud to tak cítíme.

Tím, že v sobě budeme pocity schovávat nebo potlačovat, protože jsou nevhodné nebo nežádoucí, nezmizí. Zůstanou v nás, budou tam zahnívat, budou nás bolet a jednou vyjdou na povrch, bůh ví jak.

K pocitu bezpečí určitě pomáhá i to, když dětem odpovídáme na jejich dotazy. Narovinu, otevřeně. Když vědí, že se mohou spolehnout na to, že co jim řekneme, to je prostě pravda. Takže vlastně velmi ráda odpovídám na otázky ohledně toho, jak babička (prababička, pes a kocour) zemřela, kdy, proč, jakou nemoc měla, co to znamená, co se dalo udělat jinak, proč se to neudělalo apod.

Během toho, čím je potřeba si během truchlení projít, se jen tak mimoděk děje ještě jedna důležitá věc. Možná vlastně nejdůležitější. Naprostou upřímností, nasloucháním, uznáním pocitů a vzpomínáním projevujeme dětem lásku. Čistou, jasnou, pevnou lásku. A ta jim dává pocit bezpečí a jistoty, kterou ony potřebují nejvíc. Nejen v období smutku…

fb: facebook.com/vydesena.matka/
ig: instagram.com/vydesena_matka/

Nela Šulcová
Se svými dětmi trávím v podstatě veškerý čas, proto hledám způsoby, jak si rodičovskou dovolenou užít. Svým příběhem inspiruji rodiče, jak si mateřství užít s lehkostí, humorem, jak při něm neztratit sám sebe a neskončit z něj v blázinci. Více o mém příběhu se dozvíte tady >>. Jsem autorkou ebooku Připravte se na příchod dalšího dítěte s úsměvem, ve kterém najdete desítky tipů a nápadů, díky kterým zvládnete příchod dalšího člena rodiny a pomůžete vašim dětem vytvořit si láskyplný sourozenecký vztah. Pro všechny rodiče jsem napsala ebook 10 masážních technik pro rychlé uzdravení dětí, ve kterém se naučíte úžasné metody, které pomohou vašim dětem být fit po celý rok. Články nejen na mateřská témata si můžete pravidelně číst na blogu Vyděšená matka. Budu moc ráda, když se připojíte k ostatním rodičům na facebookových stránkách Vyděšené matky nebo na Instagramu.
Komentáře