Co nám může ukázat smrt, když máme oči otevřené

Loňské jaro pro mě bylo nejhorší a nejsmutnější dobou mého života. Na začátku března se moje mamka dozvěděla asi nejhorší diagnózu, která může být – rakovina v terminálním stadiu. Do té doby v podstatě žádné potíže, žádná známka jakéhokoliv problému.

A najednou bum. Rána.

Pak jsme zažily už jen dva společné měsíce, které byly tak intenzivní a které otevřely naše srdce. Daly mi do života spoustu uvědomění, na kterých už budu navždy stavět. Byla za ně zaplacena příliš vysoká daň, ale snažím se celou situaci brát jako jakési poselství. Důvod života a smrti moji milované mamky.

Díky všem pocitům, které v souvislosti s tímto příběhem přicházely a stále přicházejí, mi předala a předává tak cenné informace, že jí za ně nikdy nepřestanu být vděčná.


Intenzita okamžiku
Byl březen roku 2018, slunce svítilo a už krásně hřálo. Vzduch voněl teplem a probouzejícím se životem. Díky přicházejícímu jaru byla všude kolem nás cítit radost, lehkost, příval čerstvé energie a jakési odhození starého a těžkého.

I v nás se probouzel život, ačkoliv s ním za ruku už pokaždé chodila i smrt. Zvykla jsem si na ni a vlastně mi ani nevadila. Naopak.

Byla jsem za ni ráda, protože jsem věděla, že nás skrze svou návštěvu ctí něčím výjimečným. Ukazuje nám to, co bychom bez ní neviděli. Alespoň ne tak jasně a s otevřenou myslí. Jen jsem doufala, že až bude ten správný čas, odejde zatím ještě sama.

Několikrát jsme vyrazily na společnou procházku s kočárkem, ve kterém se zatím prochrupla má téměř roční dcerka. A právě tyto chvíle byly jedny z našich nejkrásnějších.

Já a mamka jsme měly dost odlišné povahy a v některých oblastech života naprosto opačné názory. V těchto místech mezi námi byla jakási zeď, ale nic tvrdého ani řekněme závažného. Jedna měla mysl a srdce naprosto zavřené a druhá nedokázala ovládat silné emoce. A tak jsme spolu o některých věcech nemluvily (nebo pouze tak okrajově), protože jsme věděly, že se neshodneme a jen tak klidně a otevřeně spolu diskutovat nám pod tíhou emocí nešlo.

Jenže teď byla situace jiná. Najednou nebylo co ztratit. Kdy jindy než teď říct vše, co má člověk na srdci, co ví a mohlo by v naší situaci pomoci. Teď byl čas se naprosto otevřít, naslouchat a sdílet se srdcem plným lásky a pochopení.

A díky takové komunikaci přišlo mé prozření. Naprosté pochopení, o co vlastně v životě jde a jak jednoduché, krásné a čisté to je.


Řiďme se srdcem
Jak jsem tak poslouchala povídání mojí mamky (nejen) o jejím životě, došlo mi, jak moc důležité je naslouchat svému srdci a řídit se jím. V srdci je naše pravá podstata, to jsme skuteční my a jen následováním toho můžeme být šťastní. Vše ostatní je k ničemu, ba možná ještě hůř.

Když člověk nenásleduje své já a volání své duše, zahubí ho to. Pomalu, nenápadně, ale pak, když je najednou času málo, vaše oči se otevřou a vy to vidíte. Především ale cítíte, jak moc smutné, zbytečné a prázdné je snažit se komukoliv zavděčit, jednat pod vlivem strachu a sám sebe upozadit tak daleko, že už pomalu ani nevíte, co jste skuteční vy. Pak už zbude jen nenávratná lítost nad promrhaným životem.

Zdá se to tak jasné a jednoduché, přesto tomu většina z nás až příliš často podléhá.


Kde ztrácíme své já
Každý z nás vznikl u matky v břiše jako božství. Dokonalé bytosti, které jsou naprosto v pořádku přímo tak, jak jsou. Proto tak vznikly. A v tom se nic nezměnilo!

To jen naše myšlení se pustilo do práce v průběhu našeho postupného začleňování do společnosti.

Postupně se na nás, naše srdce, na ten krásný a čistý diamant, který je uvnitř každého, začaly nalepovat slupky. Vrstvy toho, co je správné, co by se mělo nebo nemělo, nálepky hodných poslušných holčiček a statečných silných výkonných chlapečků.

A tyhle slupky jsou tak těžké, nepříjemné, je jich postupně čím dál tím víc a pevně svírají naše srdce, které je slyšet čím dál tím méně. Až na něj dočista zapomeneme a najednou je z nás úplně někdo jiný.

Ten, kdo jedná jen pod různými strachy, které si vytvořil ve své hlavě.

Ten, který se dře do úmoru, jen proto, aby měl peníze a dobré postavení. Místo toho by ale raději běhal bosky po lese a tančil v rytmu přírody.

Ten, který tlačí své dítě někam, kde ví, že nic dobrého nečeká, jen aby bylo dítě „vychované“, aby si o nich okolí nemyslelo nic nevhodného a ztrácí tak jeho důvěru a zbavuje ho jeho osobnosti, jeho já.

Ten, který tráví volný čas tím, co ho fakt nebaví a nepřináší radost, ale ono se to tak má, aby….byl zdravý, sečtělý, společenský, hubený, měl hodně zájmů a já nevím, co ještě.

Ten, který se chce zavděčit druhým, plnit cizí očekávání, o kterých vlastně ani nemá páru, jen si vytvořil vlastní domněnky ve své hlavě, ačkoliv cítil, že to není to pravé pro něj.

Má tohle smysl?

Proč to děláme?


Opravdový smysl a touha každého z nás
Ovlivněna blízkým setkáním se smrtí si dovoluji soudit, že takový život nemá smysl. Život každého z nás má být přeci plný radosti, štěstí, lehkosti, čistoty, svěžesti, nových zážitků.

Nepředstavuji si to tak, že musíme být od rána do večera happy jak dva grepy, ale spíš nasměrovat svou životní pouť tím směrem, kam skutečně chceme jít. Cesta se může měnit tím, jak se v jejím průběhu měníme my, ale podstatou je následovat sám sebe a ne druhé. Odložit strachy, zbavit se těch nepříjemných slupek na srdci a poskytnout mu tak volný prostor.

Učení novému je motor života
A tohle není tak jednoduché, já vím, moc dobře to znám. Nikdo nás totiž neučil řídit se vlastním přáním a touhou. Zato dokonale zvládáme poslouchat druhé a pokud se přeci jen občas odvážíme vystoupit z řady tím, že jednáme dle svého, zaplní nás nepříjemný pocit sobeckosti a bezohlednosti. A tak raději žijeme ve strachu, studu, v přetvářce, bojíme se kritiky a hodnocení od úplně cizích lidí, kteří o nás nevědí NIC!

Zato láska, otevřenost, ochota a porozumění jsou poklady, které nás všechny můžou obohatit. Udělat životy nás všech o velký kus krásnější. Vždyť jsme všichni lidé a po čem člověk touží? Po lásce, sdílení, možnosti projevit se naplno, ukázat svou pravou tvář. A touží po tom úplně každý z nás. Tak proč jsme to zároveň my, kteří si navzájem ubližujeme a přesně tyhle nejctnostnější pocity si odebíráme, připravujeme o ně samy sebe i okolí.

Ať pak nemusíme litovat
Díky vlastní zkušenosti už ale vím, že cesta za opravdovostí duše je jediná smysluplná, krásná a stojí za to! Vždyť pak každý z nás bude šťastný a spokojený. Umíte si představit, jak by pak vypadal náš svět?

Tak ti z celého srdce děkuji, mami, za to, žes mi ukázala tuhle podstatu. Předalas mi toho za svůj život hodně, ale troufám si říct, že právě tohle je jedno z nejvíc.

Vím, že ten pocit svobody a štěstí, který jsem zažila s tebou v posledních týdnech, chci zažívat dál a chci toto vědomí předávat i dalším lidem. Protože to stojí za to a já věřím v lepší budoucnost a pokud mohu nějak pomoci, udělám to. S neustálou myšlenkou na tebe!

Mějme se všichni rádi!
Každý zvlášť sám sebe i spolu dohromady. Když zaplníme naše životy láskou, nebude místo pro nic jiného.

FB: facebook.com/vydesena.matka

Nela Šulcová
Se svými dětmi trávím v podstatě veškerý čas, proto hledám způsoby, jak si rodičovskou dovolenou užít. Svým příběhem inspiruji rodiče, jak si mateřství užít s lehkostí, humorem, jak při něm neztratit sám sebe a neskončit z něj v blázinci. Více o mém příběhu se dozvíte tady >>. Jsem autorkou ebooku Připravte se na příchod dalšího dítěte s úsměvem, ve kterém najdete desítky tipů a nápadů, díky kterým zvládnete příchod dalšího člena rodiny a pomůžete vašim dětem vytvořit si láskyplný sourozenecký vztah. Pro všechny rodiče jsem napsala ebook 10 masážních technik pro rychlé uzdravení dětí, ve kterém se naučíte úžasné metody, které pomohou vašim dětem být fit po celý rok. Články nejen na mateřská témata si můžete pravidelně číst na blogu Vyděšená matka. Budu moc ráda, když se připojíte k ostatním rodičům na facebookových stránkách Vyděšené matky nebo na Instagramu.
Komentáře