Chtěla jsem být dobrou mámou

Odjakživa miluju děti. Tato láska se začala projevovat už v mém dětství, řekněme kolem 12 let. Když jsem mohla, raději jsem trávila čas s malými dětmi než se svými vrstevníky. O pár let později, během kterých jsem soukromě hlídala nebo jezdila na letní tábory coby praktikantka nebo vedoucí oddílu, přišlo rozhodnutí, že vystuduji učitelství pro 1. stupeň, abych mohla s dětmi i pracovat. Po studiích jsem konečně nastoupila do práce. Natěšená, plná energie, lásky, plánů a představ.

Ale to nejlepší, nač jsem čekala a strašně moc se těšila celý život, mě teprve čekalo. Založit si vlastní rodinu. Porodit vlastní děti. Představu o tom, jakou bych chtěla být maminkou, jsem měla velmi jasnou. Neochvějné plány, jak společně s mužem a dětmi vytvoříme rodinu a domov. Smysl života.

Nerada to přiznávám, ale odsuzovala jsem každou mámu, kterou jsem viděla jednat se svými dětmi ošklivě. Teď už vím, že to byla chyba. Soudit někoho podle pár minut, které vidím, bylo úplně mimo. Možná totiž za těmi pár minutami, které jsem zrovna já viděla, byla strašná únava mámy, která se od rána do večera snaží udělat pro své děti to nejlepší.

Když jsem byla svědkem takové situace, pokaždé mi bylo těch dětí strašně líto a honilo se mi hlavou, že taková já na své děti rozhodně nikdy nebudu!

Představy vs. realita
Nebudu křičet nebo na ně vrčet. Neplácnu je. Nebudu v nich vyvolávat strach. Nebudu s nimi mluvit shora jak s blbečky. Nebudu jim kázat. Nevynadám jim pokaždé, když něco udělají „špatně“. Nebudu rozkazovat, co mají a nemají dělat. Nebudu je shazovat, ztrapňovat, moralizovat, ponižovat, zraňovat. Nebudu se k nim chovat, jako když mě otravují a překáží mi. Nebudu je vydírat ani manipulovat.

Naopak jsem si představovala, jak si o všem budeme povídat. Jak je všechno naučím a ukážu. Jak se budeme neustále mazlit a budeme stále spolu. Jak se mi děti se vším svěří. Jak budou cítit bezpečí a neustálou bezmeznou a bezpodmínečnou lásku. Jak budeme dennodenně žít v poklidné rodinné atmosféře. Jak mi budou důvěřovat. Budou chodit pro rady. Poskytnu jim prostor. Vždy vyslechnu jejich potřeby a zkusím je maximálně respektovat a plnit. Přiznají, provedou-li nějakou chybu. Budu pro ně za každých okolností opora. Otevřená náruč plná lásky a něhy. Každý den usměvavá, na děti naladěná, laskavá a trpělivá.

No a pak se ze mě máma stala.

A mnohé jsem pochopila (nejen o mateřství).

Po náročných začátcích v roli prvomatky jsem se tak nějak oklepala a srovnala. Našla jsem se. Získala sebevědomí, urovnala si myšlenky a už jsem zase viděla dál na cestu. Uvelebila jsem se v roli mámy a všechno bylo skvělé, podle představ. Byla jsem maminkou, jakou jsem vždycky chtěla být. Klid, pohoda.

O tři roky později se narodila Lenička.

Je rozdíl, jestli vychováváte jedináčka nebo jestli máte dětí víc. Každé z dětí od rodičů potřebuje svůj podíl lásky, něhy, bezpečí, času a pozornosti.

Když máte dítě jedno, váš čas, pozornost a myšlenky patří jen jemu. Když jsou ale děti dvě, tři…už je to trochu time management.

Dětí přibylo, ale času a sil ubylo. Najednou jsem v tom lítala. Místo vyklidněné, obětavé a laskavé maminky v každé vteřině se ze mě stala nervózní a uvrčená máma.

Najednou jsem už neměla prostor (ani chuť) si s prvorozenou Eminkou hrát na doktorku, jednorožce, mořskou pannu, učitelku, zpěvačku,… jako doposud. Najednou jsem od ní potřebovala mít trochu odstup. Když mě hned neposlechla, křičela jsem na ni. Najednou mi nešlo vyslechnout její potřeby. Všechno muselo být honem, honem. Nechtělo se mi furt na něco odpovídat a diskutovat.

Najednou ze mě tu a tam byla stejná máma jako tenkrát ty, které jsem vídala kolem sebe a nechápavě nad nimi kroutila hlavou.

Aha! On ten život s dětmi od rána do večera není tak snadný.

Ne, není!

Víte, ty moje původní představy, předsvědčení a plány se vlastně skoro vůbec nezměnily. Jen hold ta praxe může být pak občas trochu jiná. Dokud to člověk nezažije, nepochopí. Jako se vším – dokud si to člověk nezkusí, jen teoretizuje.

Chtěla jsem být dobrou mámou
Pomohl mi fakt, že jsem si tohle celé uvědomila. Přiznala si to, neobhajovala se a prostě si jen řekla, že nechci být uvrčenou mámou. Chci naplnit představy, které jsem měla a stále mám.

Přišla jsem na to, že se vlastně většinou nic hrozného neděje. Navíc to většinou není o tom, co se kolem mě děje, ale jak já na to reaguji. Přesto samu sebe dostávám v určitých každodenních situacích do tlaku, který pak nepěkně ventiluju na své děti.

A tak už několik let makám především na jednom. Na klidu. Abych se uvnitř zklidnila, zpomalila, ztišila se a slyšela. Nejen jako máma, ale jako člověk.

Zkouším na sebe žádný tlak nevyvíjet. Někdy to jde, někdy sebe samu zase nachytám. Comme ci, comme ça.

Před několika měsíci se nám narodil takový rodičovský hattrick, takže teď je doma fakt kolotoč a blázinec. Každý den se přistihnu v situaci, kdy si řeknu, že jsem se mohla zachovat k holkám lépe. Laskavěji a ohleduplněji. Když na ně zavrčím nebo zakřičím, za pár minut je mi to hned tak líto, i když jsem v danou chvíli měla pocit, jak hrozně mě štvou a je to s nimi těžké. Koukám pak na ně, jak si hrají, jsou malé, sladké a tak hodné.

A tak se nesnažím být tou nejlepší mámou na světě. Spíš chci být svým dětem takovým průvodce životem.

Ukazovat jim, jak je život nádherný. Být jim vzorem tím, jak žiju, jaké mám postoje a chování vůči sobě a druhým. Laskavě nastavovat určité hranice. Pomoci rozumět tomu, že moje svoboda začíná tam, kde druhého končí. Vysvětlit, čemu nerozumí. Poradit, když o to žádají. Učit je lásce, pravdě, respektu, ohleduplnosti, laskavosti, empatii, moudrosti.

Ovšem není to jen o plutí na růžovém obláčku. Přiznat, že do života zcela přirozeně patří i to, co se zdá být, řekněme, méně hezké. A tak s nimi mluvím. Upřímně a otevřeně. O tom, co cítím a proč to tak cítím. Co mě štve, co nebudu respektovat a proč, proč zakřičím atd. Omluvím se, když na něco zapomenu. Vysvětlím, proč nechci, aby tohle a tamto dělali. Omluvím se, když zakřičím nebo vrčím únavou. Přiznám, že teď si s nimi hrát prostě nechci.

To vše do života prostě patří a nemá smysl dělat, že ne. Chyba je skvělá věc! Chybami se člověk učí. Ukazují nám, kde ještě potřebujeme trochu zamakat. Neříkají, že jsme špatní nebo něco nezvládáme! Ale prostě jen ukážou místo, kde musíme něco pozměnit, aby nám v tom bylo dobře.

IG: instagram.com/vydesena_matka/

Nela Šulcová
Se svými dětmi trávím v podstatě veškerý čas, proto hledám způsoby, jak si rodičovskou dovolenou užít. Svým příběhem inspiruji rodiče, jak si mateřství užít s lehkostí, humorem, jak při něm neztratit sám sebe a neskončit z něj v blázinci. Více o mém příběhu se dozvíte tady >>. Jsem autorkou ebooku Připravte se na příchod dalšího dítěte s úsměvem, ve kterém najdete desítky tipů a nápadů, díky kterým zvládnete příchod dalšího člena rodiny a pomůžete vašim dětem vytvořit si láskyplný sourozenecký vztah. Pro všechny rodiče jsem napsala ebook 10 masážních technik pro rychlé uzdravení dětí, ve kterém se naučíte úžasné metody, které pomohou vašim dětem být fit po celý rok. Články nejen na mateřská témata si můžete pravidelně číst na blogu Vyděšená matka. Budu moc ráda, když se připojíte k ostatním rodičům na facebookových stránkách Vyděšené matky nebo na Instagramu.
Komentáře