Příležitostí jsem měla, bohužel, několik. Hned poprvé jsem ale věděla, jak to chci udělat. Vlastně úplně jednoduše. Prostě narovinu. A podle následného dětského přijetí a empatie nepochybuji, že to bylo dobré rozhodnutí. Smrt není mezi lidmi zrovna oblíbené téma, zdá se mi, ačkoliv patří do našich životů. Jenže je to takové smutné, nešťastné, nepříjemné, tak se o tom...
Život a smrt. Lidé se rodí, lidé umírají. Stále dokola už statisíce let. Běžný koloběh života, který není nic neobvyklého. Prostě to tak je. Jenže když se ta smrt začne týkat i vás, pohled na tenhle každodenní a přirozený koloběh se vám trochu změní. Kdo mě zná, ví, že květen je pro mě trochu temným časem. Ačkoliv příchod jara...
Loňské jaro pro mě bylo nejhorší a nejsmutnější dobou mého života. Na začátku března se moje mamka dozvěděla asi nejhorší diagnózu, která může být – rakovina v terminálním stadiu. Do té doby v podstatě žádné potíže, žádná známka jakéhokoliv problému. A najednou bum. Rána. Pak jsme zažily už jen dva společné měsíce, které byly tak intenzivní a které otevřely naše srdce....
Odjakživa miluji příběhy. Knihy mě nikdy příliš nelákaly (i když jsem četla několik vynikajících a věřím, že jich ještě spoustu objevím), ale lidská vyprávění ano. Když někdo vypráví o tom, co prožil, sedím jak přikovaná a pozorně poslouchám každé slovo. A pokud má dotyčný vypravěč ještě navíc podobné názory a podobný pohled na život jako já, úplně si lebedím. Sama to...
Nikdy předtím jsem nad tím neuvažovala. Až s příchodem první dcerky, v době kolem jejího prvního roku, kdy začínala slova opakovat po nás a pomalu se učila mluvit, jsem si uvědomila, jakou sílu mají. A že si to možná ani neuvědomujeme. I ti Toltéci nás to učí. Znáte Čtyři dohody? Určitě jste o nich alespoň slyšeli. Četla jsem knihu, mám pracovní...
Dny jdou jeden za druhým a já v každém z nich přemýšlím o smrti. Může se to zdát jako potrhlé, negativní, nevhodné nebo snad špatné – myslet na smrt – kdo by to dobrovolně dělal. Ale mě fascinuje. Netušila bych, jak velmi mě bude tohle téma lákat. Ráda se totiž zamýšlím nad tím, jakými způsoby na ní lze nahlížet. Usuzuji, že...
Tento článek jsem začala psát na začátku dubna. Byl o životě. Psala jsem ho plna důvěry a síly. Začínal takhle… V poslední době je to kolem mě samé těhotenství nebo porod. A já pokaždé brečím. Od mého druhého porodu pokaždé, když slyším o jakémkoliv porodu, mám husí kůži a minimálně jedna slza mi steče. Nikdy jsem nebyla na takové události nějak extra...
Mám pocit, že v posledních letech se na nás podobné rady hrnou ze všech stran – žijme v přítomném okamžiku, buďme tady a teď, soustřeďme se na přítomnost. Slyšeli jste to už taky? Dokud jsem neměla děti, nad podobnými myšlenkami jsem nepřemýšlela až tak intenzivně. Ne, že by to pro mě byla španělská vesnice, ale právě mé děti mě dostaly...
Leden a únor vnímám jako nekonečně dlouhé měsíce. Venku déšť, bláto, občas i sníh, břečka, člověku je pořád chladno a všechno to doplňuje mráz, který zalézá snad až pod kůži. Jaro! Netrpělivě jsem na něj čekala od začátku roku. Dřív mě moc nebralo, zato podzim jsem milovala. Ale už pár let to cítím obráceně. Miluju, jak se příroda probouzí...
