Jak se blížily Eminky třetí narozeniny, často se u rodiny a známých objevovala otázka:
Kam půjde do školky?
Zřejmě jsem připadala většině okolí jako exot, protože jsem Eminku do školky dávat nechtěla. Soudím tak podle reakcí téměř většiny.
Proč jako?
To jsem snad padlá na hlavu, že ji nechci dát do školky!
Vždyť jí budou tři roky.
A ještě k tomu když čekám druhé dítě.
To se z nich doma zblázním.
Vždyť ve školce se toho tolik naučí.
Co bude dělat pořád jen doma?
Doma jsme školku samozřejmě hodně řešili. Povídali, zjišťovali všechny možnosti, přemýšleli, co by pro nás všechny bylo nejlepší, jaké máme představy, rozebírali skrz na skrz, popisovali Emince danou situaci. Tak, jako všichni rodiče, i my jsme pro naši holčičku chtěli jen to nejlepší. Ona jasně říkala, že do školky nechce. K tomu se přidali i jiné důvody a tak padlo rozhodnutí, že školka zatím ne.
Protože:
Co přesně to je? Nic, co by se jinde naučit nemohla?
Myslím totiž, že všechno z toho se může naučit i doma, s kamarády nebo na kroužcích. V prostředí, kde se cítí bezpečně. A v době, kdy ona sama bude chtít.
Pak nám ale do cesty přišla lesní školka. Naše milovaná lesní školka ve Vědomicích (Školka jinak). Pro nás ideální řešení. V té době jsem vůbec netušila, jak moc mi přiroste k srdci.
Prostě parta maminek, které mají rády přírodu a děti a chtěly (nejen pro ty své) vytvořit zázemí. A daří se jim to skvěle.
A tak jsem ještě z porodnice, den po porodu Leničky, přihlásila Emušku do lesní školky, která slibovala přesně to, co zapadalo do naší ideální představy.
Moje představa na začátku minulého školního roku byla, že s Emuškou budu chodit dva, tři měsíce. Očekávala jsem, že se zatím aklimatizuje a zvládne být ve školce beze mě. Nestalo se tak a já s ní chodila celý školní rok.
Občas jsem s tím bojovala (tak jak je to u mě běžné). Občas jsem se přeci jen nechala strhnout okolím. V hlavě mi jely myšlenky tipu – vždyť s ní chodím (i s tím malým miminkem) už TŘI měsíce a teď že už by jako mohla chodit sama, ne?! To se ode mě jako nikdy neodlepí nebo co?!
Nakonec jsem se po zimě zklidnila, přijala, že budeme chodit ve třech a bylo nám krásně. A víte co? Jen jsem to pustila, Eminka se taky trochu pustila a najednou zvládala být třeba na hodinu beze mě.
Nakonec jsem za její potřebu mé přítomnosti moc ráda! Protože jen díky tomu jsem se dostala do kolektivu, kde je mi velmi dobře. Poznala jsem skvělé ženy, získávám zde spoustu inspirace, trávím čas venku. Já sama tady rostu. Možná víc než ta moje cácorka. Dokonce je mi líto, že by teď měla chodit sama a já už ne. Tak uvidíme..
Ať už v klasické státní, v lesní nebo třeba v montessori školce, později pak ve škole – stejně jde především o jedno. Záleží na tom, kdo s dětmi tráví čas, kdo je má na starosti. Pokud je to člověk, který miluje svou práci, bere ji jako poslání, který má děti rád a přistupuje k nim jako k rovnocenným bytostem, je vyhráno.
Když je dítě ponecháno ve své přirozenosti a je přesně takové milováno, věřím, že má pak položeny velmi silné základy, na kterých může celý život stavět.
Od šišek a s velkým díkem zdraví
Nela
Mrkněte na facebook a Instagram Vyděšené matky, budeme rádi, když se přidáte:
FB: facebook.com/vydesena.matka/
IG: instagram.com/vydesena_matka/